Sobotní Radbuza

Letošní ročník pěti plzeňských se vskutku vydařil, i když to zprvu vypadalo na pořádné sucho. Naštěstí v pátek 30.11. nasněžilo a přes sobotu a neděli odtálo něco do koryt.

V plánu byl spodek Radbuzy z Dobřan do Plzně a Mže od Stříbra po upuštěné přehradě k silničnímu mostu - taková malá cesta do pravěku.

V sobotu ráno volíme Radbuzu. Jednak, aby do neděle ještě něco do Mže odtálo a aby se dostalo i na kamarády, kterým do sobotních plánů zasáhl strýček Příhoda. Navážíme lodě k dolnímu dobřanskému jezu a kvůli zamčenému vstupu na lávku k jezu řeku přejedeme na druhý břeh a zmíněný jez přenášíme. Přestože je na LG ve Staňkově hlásí 25 cm a 0,717Q, což je pod limitem, tak pod Dobřany příjemně teče a k našemu překvapení je na úseku k jezu na Strážné i několik peřejek.

Jez ve Strážné přetahujeme přes most, který je těsně nad ním a od jezu až ke vzdutí přehrady České údolí začíná jeden nekončící volej, jehož splutí si zpestřujeme nájezdy do ledu na březích řeky. Dojíždíme k jezu pod Liticemi, který má u pravé kozy sjízdnou šlajsnu. Pak podjedeme most silnice na Litice, za kterým narážíme na zamrzlou přehradu. Plán přepádlovat přehradu odpískáváme a hlavním úkolem je prorazit ke břehu. Lodě s dvojčlennou posádkou střídavě metr po metru prorážejí krustou ledu cestu, kde čeká auto s vlekem a teplým borščem pro posilnění.

Poté převážíme lodě pod hráz přehrady, za kterou nás zhoupne ještě pár vlnek ve cvičném brankovišti, abychom si to následně rozdali s posledním dnešním volejem až k jezu v Doudlevcích. Než dojedeme, ještě smočíme lodě v Úhlavě, abychom měli další z Plzeňských řek odškrtnutou.

Suma sumárum, Radbuza nepatří mezi svižnější toky, ale v úseku, který jsme jeli a já jej ještě neznal, mě příjemně překvapila proudící vodou pod Dobřany, kde jsem očekával spíše stojící vodu. Příjemná z Plzně dobře logisticky zvládnutelná jednodenka.

Nedělní paráda na Mži

Sníh přes noc na neděli odtál a LG ve Stříbře vyskočilo na příjemné dva kubánce. Sqělá věc, neb ve čtvrtek tam bylo mizerných 0,9 Q. Pro jistotu vyrážíme provést průzkum na Černovický most, jestli není přehrada zamrzlá. Není a tak je nad slunce jasné, že ze Stříbra pojedeme štreku vzor 1928-1963. To stál jez pod Blahousty, ze kterého nyní vyčuhují nad hladinu tři pilíře propusti a držel tzv. Starou přehradu, jejíž volej dnes začíná cca tam, kde původně.

Ve Stříbře je řeka mezi jezy zamrzlá. Naloďujeme se až pod druhým jezem, kde dostáváme školení od majitele zahradnictví, že je břeh a polovina koryta řeky soukromým pozemkem a nahodit lodě musíme až pod. Vody je dost, jen na LG u Červené lávky to lehce zadrhne a brzy dojíždíme na jez u Pičmana, pod kterým běžně začíná vzdutí přehrady. Teď to ale dál teče v původním korytě lemovaném údolím s množstvím skal. Celou scenérii umocňuje prosincové ticho a liduprázdno. Pod Pičmanem projíždíme pár peřejek a zapichujeme se do voleje jezu u Hamru.

Ten si v singlu sjíždí naši zadáci průrvou v pravé části jezu, pak se ale voda rozlije do šířky a lodě zadrhnou v mělčině. Pod lávkou nás pohoupou další peřejky, údolí uhýbá vlevo a my se blížíme k jezu pod Vranovem se šikmou spádovou deskou. V pravé části jezu je do skály prolomený vtok do náhonu s přepadem v levé části. Běžně je toto místo celé pod vodou a nad hladinou ční jen skála, ale dnes přepadem teče většina průtoku. Naneštěstí jsou tam nějaká železa a naplavené klády, a tak splutí této atrakce nepřipadá v úvahu.

Od Vranovského jezu je už poznat, že jedeme po dnu přehrady. Na březích se povalují lodě různých konstrukcí a výtlaků, mola roztodivných tvarů a co 100 m řopík. Všechno trpělivě čekající na čas, až dole na hrázi zavřou kohout a došplhá k nim zase hladina přehrady.

Naše kanoe pokračují čile v plavbě. Údolí se otevírá, řeka svižně teče a jen sem tam lehce uvízneme na mělkém dnu z jemného písečku, který nad Butovem začíná nahrazovat poctivý a smrdutý jílový mazlák. Ten se po bidlování zdatně drží listů našich pádel. Bývalý jez u Butova prozradí jen torzo tělesa na pravém břehu a pár vlnek na hladině. Pak už míjíme bunkr, který je normálně zatopený přehradou a projíždíme strženým Butovským mostem.

Pokračujeme táhlým obloukem řeky doleva, za nímž se údolí začíná opět uzavírat a blížíme se k bývalému Válečkovu mlýnu.

Ten dá tušit už jen z hromady kamení ze základů budov, ale z jezu nezbylo nic.

Řeka se ještě párkrát zatočí (obdivuhodné, jakou má i v tom bahně na dně tok paměť, na staré mapě této partie jsou záhyby krásně vidět), aby se přiblížilo vzdutí přehrady před opravovaným železničním mostem tratě na Konstantinky. A tam přišla zrada v podobě ledu na hladině.

Takže nastává plán B – improvizace. Vytahujeme lodě před mostem a díky stále držícímu sněhu v lese je celkem dobře táhneme po lesní cestě až k cyklostezce č. 37. Tam voláme vrchnímu logistikovi s autem a vlekem a zakončujeme letošní ročník 5P. Celou akci hodnotíme jak veskrze podařenou, přestože do 5Plzeňských chybí smočení v Berounce a Úslavě. Věříme, že nám to obě dámy protentokrát prominou.

Martin Koudelka