Začátkem června 2019 vyjíždíme na naši již pátou výpravu za dobrodružstvím do Laponska. Tentokrát na finské řeky a na jezero Inari. Dva Martinové, já a Humorista - řidič, který nám bude svážet auto, čímž nám ušetří problémy s návratem pro auto do nedostupných míst. K mému článku přikládám tabulku sjetých řek, ujetých kilometrů - jak autem, tak na řekách. V tabulce jsou i údaje z našich meteorologických měření.

Do Finska jsme cestovali autem - trajektem z Německa do Švédska, a pak tradá, tisíce kilometrů pořád po rovné silnici bez velkého provozu k finským hranicím. Až kousek před cílem jsme odbočili na písečnou cestu, která nás již opuštěnou krajinou měla přivést na pravý břeh horního toku Ivalojoki. Pokusili jsme se k ní dostat z jihu a ne, jak je obvyklé, po asfaltové silnici ze severu. U Pokky jsme z asfaltu odbočili na písečnou cestu. Uprostřed lesů jsme zapadli do mokrého písku po nápravy a auto jsme asi 4 hodiny museli vyhrabávat z bahna malou čínskou lopatičkou a pádlem. Několikrát jsme podkládali kola kameny, budovali jsme ze soušek mostečky. Ale nakonec jsme zvítězili a šupem jsme se vrátili na asfalt a po něm do Lismy.

Pro plavbu jsme zvolili opět naše expediční kajaky: roto attivo – typ verve a dagger – typ katana. Kajaky jsou dlouhé 310 cm, vzadu mají vodotěsnou komoru a jsou vybaveny skegem (vysunovací ploutvička). Jsou velmi obratné v peřejích a díky skegu dobře vedou stopu po klidné vodě. Náklad na 14 dní se do nich vejde, jen je ho třeba šikovně rozložit - přetížená špička dost komplikuje řízení lodi. Jedeme plně vybaveni na několik dnů. Řidič sice sváží auto, ale řeka není ze silnice moc často dostupná.

Orientujeme se podle  www.retkikartta.fi - výborná mapa, na které jsou zaneseny všechny informace důležité pro pohyb v laponské divočině. Mimo jiné jsou zde zakreslena plně vybavená tábořiště a chatičky určené k přenocování. Takzvané autiotupy jsou volně přístupné, vždy je u nich dřevník plný nasekaných březových polínek, nářadí a dřevěná kadibudka s kompostovací drtí na zasypávání.

Stav vodních toků sledujeme na www.vesi.fi. Na těchto stránkách se před odjezdem dozvídáme, že:
 "Průtoky řek v Laponsku jsou načasovány pro normální odečty. V červnu stoupaly hladiny vodních toků a klesaly rychlostí srážek, ale teď se zdá, že předpověď počasí je nízká a déšť v příštích týdnech klesá. Jezera přírodních jezer klesají a většinou se blíží své obvyklé době. Z regulovaných jezer je jezero Inarin asi 20 cm nad úrovní v červenci." - z finštiny přeloženo překladačem. Zdá se tedy, že stav vody v řekách je ideální. Nakonec jsme měli štěstí, že krátce před naším příjezdem poměrně dost pršelo, a tak je hladina řek i říček v nadstavu. Díky tomu splouváme jinak nedostupné potůčky.

Zvolené řeky nebyly obtížné, ale na otevřených lodích by byly v tomto období nesjízdné. Průměrně jsme urazili 30 km za den, celkem jsme napádlovali 390 km. Trasu jsme měli předem hrubě naplánovanou, měnili jsme ji podle počasí - zejména s ohledem na směr větru. Řek je tady přehršel a všechny jsou krásné.

Na Ivalojoce jsme potkali na vodě tři kluky ze Španělska na packraftech, na Ounasjoce kolem nás večer v deset hodin projely asi tři kánoe pro osm lidí. Jediní vodáci, které jsme na našich vodních cestách Laponskem kdy potkali. Jinak bylo všude liduprázdno. Řeky protékají neprostupným terénem - díky rašeliništím a močálům.

Naši pouť jsme začínali v národním parku Lemmenjoki. Kousíček od Lismy. Nastupovali jsme do potůčku Isoautsi vytékajícího z rašeliniště. Ten nás dovedl 22 kilometrů nad obvyklé nástupní místo na řeku Repojoki.

Po ní jsme vpluli do Ivalojoki – asi nejznámější turisticky využívané a zlatonosné řeky.

Cestou k jezeru Inari jsme si z ní na jeden den odskočili (díky našemu řidiči s autem) na Tolosjoki (pravostranný přítok Ivalojoki). Pak jsme po Ivalojoki dopluli do jezera Inari, které pro nás bylo ohromující.

Nejen svými skalnatými ostrůvky porostlé jehličnany, svou průzračnou vodou, ale i velmi rychlými změnami počasí. Za jeden den jsme tady zažili parné léto, bouřku, krupobití, prudké ochlazení a neprostupnou mlhu. Nakonec se zvedl i silný vítr, který na jezeře vytvořil surfovací vlny. Po dvoudenním pádlování na jezeře jsme s ohledem na prudký východní vítr změnili původní plán (sjetí divoké Naatamojoki). Přejeli jsme na severozápad Finska k řece Kakkalojoki. Cesta k ní vedla opět po písečné cestě vedoucí náhorní plošinou s nízkým křovinatým porostem plnou rašelinišť a bažin.

Říčka byla úzká, hluboká, břehy byly tvořeny mechovým zvýšeným valem zarostlým břízami. Meandrovala rašeliništi. Občasné výškové stupně vytvořily krásné vodnaté a bezpečné peřeje téměř bez kamenů. Díky dešťům byla hladina řeky nad normálem a cesta velmi příjemně ubíhala. Vzhledem k chladnému počasí (bylo kolem nuly a sněžilo), jsme uvítali možnost přenocovat v jedné z autiotup na břehu řeky. Druhý den se Kakkalojoki vlila do bystře tekoucí větší řeky Ounasjoki. Přívětivá mohutná řeka občas ozdobená peřejí s poměrně vysokými vlnami. Ze zápisů v denících uložených v autiotupách jsme pochopili, že Ounasjoki se často v letních měsících sjíždí turisticky – lidé si ovšem stěžují na mnoho kamenů a velké vlny, které je na otevřených lodích dost potrápí. Po Ounasjoki jsme se plavili několik dnů až do cíle naší cesty. Počasí se změnilo a začalo léto. A díky tomu jsme se setkali nad peřejemi s hejny muchniček – tvořily černé mraky. Jet se dalo jen s brýlemi a síťkou přes obličej.

Spali jsme pod stany, párkrát jsme využili pohostinnost autiotup (otevřených srubů) nebo laav (přístřešků). Samozřejmě jsme se pohybovali v krajině bez elektřiny a občas i bez signálu. Tedy v krajině bez možnosti doplnit zásoby – vše jsme si proto vezli s sebou.

Cesta po laponských řekách vysoko nad polárním kruhem se nedá snadno popsat v krátkém článku. Každý den pro nás nachystal nějaké překvapení, každý pohled do krajiny nás učaroval. Byli jsme opět obklopeni nedotčenou přírodou. Lišky nám dávaly dobrou noc, vydry po nás házely rybí kostřičky, sobi nakukovali do stanů a losi důstojně mizeli v křoví. Medvědy jsme naštěstí nepotkali, ale jistě nás odněkud pozorovali. Pro každou další krásně prožitou chvíli jsme zapomínali ty minulé. Dnes se mi vše vybavuje jako barevný sen. A tak žiji s nadějí, že se do té země zapomnění zase brzy vrátíme a své sny zde opět budeme prožívat.

Pro toho, kdo dočetl až sem a zajímají ho další podrobnosti, nechť pokračuje ve čtení na mém blogu, kde je podrobnější deníček. A pro toho, kdo nerad čte, ale raději se podívá na obrázky, uvádím odkaz na film z naší cesty:

Za Klub laponských pádlerů zapsala Jana Erbenová