Malou říčku Trnavu na Pelhřimovsku znají vodáci pravděpodobně především díky jejímu vyhlášenému slalomovému kanálu. Obecně je stejně jako mnohé jiné podobné toky nazývána spíše laskavou zdrobnělinou. Pokud vůbec, splouvá se až v dolní části od Hořepníku. Ve starších vodáckých kilometrážích se uvádí, že: „V nejhořejším úseku má ráz bystřiny a není v těchto místech sjízdná.“

Doporučení č.1: Co je psáno, berte s rezervou!

Pravidelně ji už léta přejíždíme při cestách za babičkou. Vždycky s opakujícím se rituálem.
Otec (zkoumavě): „Děti, copak je to za potok?“
Následují dva možné scénáře:
Děti (bez valného zájmu): „Nevíme.“
Otec (zpruzeně): „Jak nevíte? Tr..no..Trnáv..Trnávka přece. Už byste si to mohly zapamatovat.“
Nebo:
Děti (chtějíc se otci zalíbit): „Trnávka.“
Otec (šťastně): „Správně! Vidím, že z vás přeci jen něco bude!“
Následuje letmý pohled směřující ku zhodnocení potencionální sjízdnosti.
Manželka (naštvaně): „Koukej na silnici! Ty nás jednou kvůli tý pitomý vodě zabiješ!“

Doporučení č. 2: Při cestách s manželkou přes vodní toky se naučte vidět periferně!

Dávno tomu již, v roce 2009, jsem plul z Hořepníku a napsal o tom. Pasáže výše zůstávaly tabula rasa, nepopsanou končinou, kde se vyskytují lvi a draci. Lákaly i na mapách. Opuštěností zeleně lesnaté krajiny, kterou narušovaly jenom romanticky znějící jména prastarých mlýnů: Jakalův, Mareda, Peřinkův, Dolní…

Doporučení č. 3: S mapami zacházejte opatrně!

Mohou vás pobláznit mámivou touhou proplout neznámým územím jako lovci kožešin kanadskou divočinou, jako Hanzelkazikmund či Gustav Heyduk místy, kam lidská noha vstupuje jen sporadicky. Snadno pak přehlédnete takové podružné detaily, jako je silně se kroutící modrá linie vašeho vysněného toku, která v reálu znamená důkladné prodloužení plavby. Nebo čáry zvané vrstevnice napovídající, že všude kolem budou řádské krpály (a dva kilometry vzdušnou čarou na mapě ve skutečnosti představují několikahodinový výstup).

Doporučení č. 4: Plánujte střídmě a ne moc dlouho (nakonec je stejně všechno jinak)!

Letos jsem konečně rozhoupal. Na Boží hod velikonoční jsem zkoumavě prohlížel koryto Trnávky pod Bratřicemi (silnice č.128). Stav vody (necelé dva kubíky na vodočtu v Hořepníku) vizuálně napovídal, že by splutí mělo být možné. Což se za nějakou chvíli potvrdilo. Pokud by teklo jenom o trochu více, asi by se čas od času neozývaly známé zoufale kvílivé zvuky mého gumového plavidla při kontaktu se štěrkovým dnem, které někdy přecházely až do výhružného drncání. Asi bych taky méně bidlo-pádloval, to znamená neodpichoval se pádlem místo řádného záběru. Nicméně i s těmito podružnými detaily se dalo plavit docela v pohodě. Navíc umocněné objevitelskou euforií.

Jaká je tedy horní Trnávka? Překvapivě teče. Objevují se na ní zajímavé kamenité prahy a peřejky. Důkladně meandruje. Když píši důkladně, myslím důkladně. Není výjimkou, že plujete jedním směrem, následně uděláte čelem vzad a vracíte se zpátky. Zbytky kamenných ochranných hrází ve březích napovídají, jak se lidé v minulosti snažili nenasytné říčce zabránit v krádeži cenné půdy, kterou jim svým i zákruty ukrajovala. Dnes by stejnou funkci měly plnit nové stromy, které jsou podél Trnávky hustě osazeny.

U jednoho z dnes již bývalých mlýnů zpestří plavbu sešoupnutí šikmého jezu. Padlé kmeny těsně nad ním mě poprvé donutily vystoupit z lodi. Situace se měla ještě několikrát opakovat, ale nikterak nevybočovala z přijatelného potočního standardu, který trochu odolného jedince příliš nevyvede z míry.

A co „kanadská“ romantika?

Přátelé, konala se! Všude kolem lesy a louky. Všelijaká vodní havěť udiveně prchající před přídí mé kánoe. Též naštvaný srnec mohutnými skoky přeskočil Trnávku a zmizel v šeru stromů. U jednoho zátarasu jsem tiše pozoroval dalšího, jak se napájí vodou z říčky. Potom se mi podíval do očí, otráveně si odfrknul a úprkem zmizel.

Počasí se tvářilo aprílově. Chvíli svítilo sluníčko tak, že jsem odložil svetr a plavil se jen v triku. Zanedlouho obloha potemněla, z hustých mraků se spustil déšť, údolím zadul studený vítr. Do duše se vkradla známá tíseň osamělých poutníků: „Stačím se vrátit do tmy?“, oko začalo podvědomě hledat první most, u kterého se dá skončit. Pokračovaní příště! Na mapách vypadá pořád ještě lákavě.

Loď putovala do jarních kopřiv, abych se odlehčen mohl pěšmo vrátit pro auto. V prudkém a dlouhém stoupání k osadě jménem Velká Chyška jsem si alespoň rozehřál promrzlé nohy. Odměněn jsem byl hezkými výhledy do kraje.

Večer jsem se, stejně jako před lety, chtěl doma trochu předvést.
„Šest kiláků po vodě a sedm pěšky za odpoledne. To jsem pořád ještě dobrej, co?“
Bolest lehce namožených svalů mi však naznačila, že nic na tomhle světě není zadarmo.

Doporučení č.5: Nepokoušejte se dvakrát vstoupit do téže řeky!

Malá technická poznámka: Stav dva kubíky na vodočtu v Hořepníku lze hodnotit jako minimum pro plavbu v jednom. Za tři týdny jsme od mostu pod Chyškou pokračovali s dětmi při třech a půl kubících, které už zajistily výrazně komfortnější podmínky. Z tohoto úseku také pocházejí fotografie. Brutálních míst s napadanými stromy se zde však vyskytuje výrazně více. Předpokládám, že jsme tam byli prvními vodáky od dob Gustava Heyduka ….

Václav