„Dej bacha, minule to bylo zapadany skoro na posr… Asi 17x z horep. do prehrady no na palicu .. Bahno a koprivy 2m ... lod sem tlačil pred sebou ... jo a ty ku… maly bzučivý … Vypecena zabava!“

Tato vpravdě povzbudivá esemeska mi přišla, když jsem se svého známého pádlera Míry tázal na zkušenosti s Trnávkou. Jde o říčku tekoucí severozápadně od Pelhřimova. Pramení pod Salačovou Lhotou a jako sjízdná je dokumentována z  Hořepníku, malého městečka kousek od Pacova. Vodu má většinou na jaře při tání nebo, jako letos v létě, po dlouhotrvajících pořádných deštích. Potřebné minimum pro pohodové splutí bude kolem 90 čísel na (webovém) vodočtu v Červené Řečici. Za uvedených podmínek se šíře toku pohybuje od pěti do deseti metrů. Úplně v klidu se po něm dá plavit nejen na nafukovačkách (o kajacích nemluvě), ale také na pevných otevřených deblovkách, s nimiž se zde bude lépe manévrovat.

V mapách říčku hledejte jako Trnavu. Ale místní rodáci (co Pelhřimovu familiérně říkají „Pejr“), ji nejspíš znají pouze ve zdrobnělé podobě, která také asi více vystihuje její podstatu. Trnávka prostě není žádný veletok. A jak dokazuje výše citovaná zpráva, není také určena pro každého vodáka, ale spíše pro opravdové fajnšmekry. Nadšené objevitele, kteří jsou ochotni snášet všemožné útrapy, rádi se prodírají neprostupnými křovinami, pod nimiž téměř není vidět hladina, přetahují svá plavidla přes mnohé padlé kmeny a hádají, jaká další nástraha je ukryta o pár metrů dále za jedním z nesčetných meandrů. Snad proto, aby si mohli užít plavbu místy, do nichž nikdy nedorazí davy z letní Vltavy či jiných profláknutých řek. Aby vyryli další pomyslný zářez na pádle ve smyslu: „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“. Či uspokojili takovou tu věčně nedospělou část osobnosti snící o osamoceném průjezdu divočinou v malované kánoi z březové kůry. Jako bonus navíc často obdrží i nečekaná překvapení, protože na takových potocích a říčkách více než kde jinde platí ono: Nevstoupíš dvakrát ….. Místo bahna jsou náhle malé peřejky, napadaných stromů jsem napočítal jenom asi šest a bzučení komára nebylo slyšet. Rozverně proměnlivá hravost je koneckonců tak trochu ukryta i v pojmenování. Jen si zkuste opakovat: „Trnávka ….“

Úvodní, poměrně úzké, vrbičkové meandry pod Hořepníkem vám možná, stejně jako mně, poněkud ochladí průkopnické nadšení. Nedejte se odradit, říčka se brzy trochu narovná, rozšíří a nečekaně zrychlí, což působí jako příjemné osvěžení před dalšími zákrutami. Když píši o příjemném zrychlení, mám tím na mysli lehké pohoupání na vlnkách. Divoké peřeje a kaskády hledejte jinde. Tahle voda je úplně bezpečná i pro sólisty. Též lodivodské schopnosti dostačují nejzákladnější. Za to se můžete v poklidu bez jakýchkoliv obav kochat nádherným okolím. Husté smrkové lesy, louky a krásné plácky přímo vybízející k táboření. Nebyl jsem nijak překvapen, když mezi stromy zasvítila bílá indiánská týpí prvního z několika táborů. Jen jsem si jako pokaždé uvědomil, o co všechno mě v určité životní etapě ochudili ti nejzákeřnější ze všech padouchů, rudí nikoliv podle barvy kůže. Malý dikobrazí osten závisti, že jsem kdysi dávno o prázdninách neměl šanci zažívat totéž, co dva mladí Čejenové pumpující vodu Trnávky do provizorní táborové sprchy. Překvapeně mě sledovali, když je vyrušilo šplouchnutí pádla.

O kus dál ticho přerušil hlahol mnoha hlasů. „Co děláš, ty debile, proč do mě strkáš?“ zaryčel odhadem desetiletý hlásek.

„Vojáci! Jak to mluvíte, jak se to chováte?!“ Adolescentní seržant si bystře zjednával pořádek v jednotce americké armády sestávajících z malých svišťů ozbrojených plastovými vodními pistolemi, momentálně asi na válečné výpravě proti zrádným rudokožcům. O něco starší trapeři povalující se v dřevěných boudách u malého jezu jen líně zvedli hlavy omámené nějakou tou lacinou kořalkou či opojnou dýmkou míru. Ten jez by byl sjízdný úzkou šlajsnou uprostřed, kdyby si přes ní dotyční zálesáci napevno nepřidělali železnou lávku, po níž se dostávali na druhý břeh.

Přiznám se bez přivazání k malovanému mučednickému kůlu, že mě asi po dvou hodinách to nekončící vodní kličkování trochu přestávalo bavit. Večer se pomalu blížil a já věděl, že mě čeká cesta nazpět k autu. Jenže utéct odtud není tak snadné. Na mapě se silnice sice přibližuje k řece, ale v reálu to znamená zalesněný kopec po pravé ruce, na jehož vrcholu jsou slyšet projíždějící auta. Ještě nějakou chvíli jsem se tedy byl nucen kochat přírodou než mi vysoký most nad vodou (silnice č.112) napověděl to správné výstupní místo. Jako příjemné zakončení je před ním malý jez, který se dá bez problémů splout.

Loď a bagáž putovaly do kopřiv a já se nalehko vydal do Červené Řečice a odtud přes kopce a husté lesy zpět do Hořepníku. Turistické značky nebylo, ale intuice mě vedla tím správným směrem s krátkou zastávkou v houbařském ráji, kam noha pěšího poutníka patrně často nezabloudí. Věci z příručního loďáku jsem nacpal do kapes a plno bedel a masáků dovnitř.

Večer jsem studoval průvodce a mapu. „Hele, deset kilometrů pádlování a sedm kiláků chůze za necelých pět hodin. To jsem ještě pořád dobrej, co?“ zeptal jsem se své ženy. Do limbu jsem upadl dříve, než mi stačila odpovědět. Což bylo možná dobře.

Václav