Celý svůj aktivní sportovní a veteránský život se potkávám se severskou přírodou. Jak s buzolou a mapou při závodech v orientačním běhu, tak při turistice s batohem na zádech nebo s lyžemi na nohou a pulkou zapřaženou na bederáku za sebou. Ještě jsem měl jeden klukovský sen – vodácké putování divočinou - jet na kánoi řekou se stříbropěnnými peřejemi, tábořit na písčinách, chytat ryby, sbírat houby, nasbírat si kolem stanu plnou misku borůvek a brusinek k snídani a pod půlnočním sluncem nad hlavou se rozmýšlet, kdy je vlastně čas jít spát …

Při výpravách s kamarádem Radkem Kuncem jsme o takových snech mluvili tak dlouho, že na ně nakonec došlo. Naplánovali jsme výpravu na finskou řeku Ivalojoki. Okolní krajinu už známe z předchozích výprav, takže nejdeme úplně do neznáma. Covidový homeoffice mi umožnil udělat pořádnou přípravu, stáhnout všechny dostupné informace a mapy a vytvořit průvodce. Zbývalo už jen poskládat výpravu, zajistit logistiku, o což se zase postaral profesionálně Radek. Mně zbývalo jen přesvědčit manželku, která měla poprvé v životě držet pádlo v ruce. Z různých vodáckých příběhů měla utkvělou představu, že jako háček bude v lodi neustále trpět a úpět v okovech. Ale když zjistila, jaká sestava kamarádů pojede, odpor povolil, a po třídenní secvičné na Divoké a Tiché Orlici už se dokonce těšila.

Tak jsme po dvou letech covidových uzávěr, těšení, shánění a příprav naskládali na dvoře u našich kamarádů mikrobus až nad střechu a vyrazili v polovině srpna na 2 700 km cestu na ten nejsevernější evropský sever. Německo, noc na trajektu, přejezd Švédska, noc v kempu u Luleå, dalších asi 800 km a zastavujeme u mostu přes Ivalojoki u osady Ivalon Matti. Přebalujeme věci, Radek odjíždí s autem do našeho cíle Inari. Nafukujeme, nakládáme kanoe a vyplouváme na prvních pár kilometrů. Před chatami u Ivalon Matti nacházíme pěkné tábořiště na vhodném místě, aby se Radek, který se musí vrátit stopem, k nám mohl snadno připojit. Podle popisu v průvodci je tento úsek řeky mírný a je to tak. Kamarádi, zkušení vodáci, trochu brblají, že takový „volej“ tedy nečekali, ale chlácholím je, že se dobrodružství dočkají.

V řece je dost nízký stav vody a v kamenitých mělkých peřejkách každou chvíli někdo zůstane viset. My si k tomu přidáme ještě silnější zážitek, když při té příležitosti začne do lodi proudem téct voda. Tak musím rychle ven, nadzvednout loď z balvanu, postrčit ji do proudu, … a protože jsem nestačil na těch šutrech naskočit, tak se držím za záď kánoe, háček ječí, a já plavu za lodí v proudu. Balvany, které přejíždíme, mě pěkně promasírují, ale v pohodě v tišině pod peřejí odkoníčkuju naši nepotopitelnou ponorku ke břehu, kde už čekají kamarádi. Houbou vysušíme loď a jede se dál. Je léto, máme krásné počasí, koupel v peřeji dopadla bez šrámu, takže pohoda. Přes zážitky z peřejek a krásného okolí si ani neuvědomujeme, jak daleko už jedeme, ale únava se začne hlásit. Tak hledáme místo k utáboření, jenže pořád to nejde. Až po úmorném pádlování předlouhou tišinou přijíždíme k místu, kde řeka na skalním zlomu uhýbá stranou. Před námi se vynořuje „pláž“, jak připravená pro naše stany, táborák a kouzelný západ slunce. Druhý den projíždíme kolem osady Kuttura, kde po mostě nejezdí auta, ale přecházejí sobi.

Za Kutturou začíná dobrodružnější část cesty. Řeka se zakusuje do kaňonů sevřených skalami, začínají pěkné peřeje, střídané volnějšími tišinami. Noc strávíme v prvním srubu, venku burácí celonoční bouřka s lijákem. Ráno zjišťujeme, že v řece přibylo znatelně vody, což je moc dobře, protože v následujících peřejích sice je silnější proud a vlny, ale nikdo nezůstal viset na balvanu. Protože v tomto úseku řeka svižně teče, střídá jednu peřej za druhou, projeli jsme vlastně ten nejkrásnější úsek cesty až moc rychle. Samozřejmě jsme neminuli a prohlédli si bývalou zlatokopeckou osadu Kultala, chatu poustevníka pod skalní stěnou a utábořili se na louce v další bývalé osadě Ritakoski. Peřeje už projíždíme jako ostřílení vodáci, háček už neječí a dokonce se opře do pádla. Musím ocenit naše nafukovací kanoe, které nám hodně odpouštějí a zvládají řadu situací naprosto spolehlivě. Na dalším průběhu toku se řeka vymotává ze skalnatých kopců a břehy jsou lemované štěrkovými srázy a plážemi. Potkáváme další zlatokopecké památky, odstavený dřevěný bagr a památník na místo prvního nálezu zlata na Ivalojoki.

Vyšlápneme si na kopec Iso Palsi s nádherným výhledem na údolí řeky. Až na sem-tam nějakou peřejku se tok řeky zklidňuje. Opouštíme území národních parků Lemmenjoki a Hammastunturi. Loučíme se s divočinou a na březích houstnou chaty. Po poslední pořádné peřeji Toloskoski se řeka poklidně vine obrovskými meandry, kde na vnitřních obloucích jsou nádherné písčité pláže. Po některých se procházejí sobi a vůbec jim nevadí, že se na ně díváme z lodi pár metrů od nich. I v tišinách řeka ještě docela teče, a tak soulodíme, nezanedbáváme ústní hygienu (slivovice, fernet, rumíček), kamarád vytáhne kytaru, sluníčko svítí a vládne neuvěřitelná pohoda. To by chtělo nějak zakonzervovat a sem, tam si kousek z té konzervy vytáhnout i doma.

V Ivalu si uděláme výlet do supermarketu, doplníme zásoby. Háček jde zejména po jogurtu (skvělý je litrový tekutý s borůvkami) a zelenině. Nicméně doporučuju nepřehlédnout u pokladen automat s nejlepší kávou na Ivalojoki. Pokračujeme už skoro stojatou vodou až na jezero Inari. Po cestě se nikde tábořit nedá, až na jezeře je na ostrově Palosaari tábořiště. Fouká docela silný vítr, díky bohu (tady to bude Odin, vikingský bůh větru) nám tlačí do zad, i když na jezeře trochu zboku. Další den jedeme mezi poloostrovy a jsme celkem skrytí před větrem do chvíle, kdy nás čeká volná plocha. Tady zjišťujeme, že jako známý hrabě Zeppelin se vzducholodí, po úporném pádlování na jihozápad, nás vítr zavál k ostrůvkům, kam jsme vůbec nechtěli, ale kde musíme v závětří počkat, až to Odina přestane bavit. Tak tam neplánovaně nacházíme pěkné tábořiště. Chodíme se dívat na návětrnou stranu, jak to s tím vlnobitím a větrem vypadá, ale je to stejně nekompromisní až do večera.

Ráno je hladina jako zrcadlo a větřík se ani nepohne. Vyrážíme, v pohodě doháníme včerejší zpoždění, projíždíme kouzelnými scenériemi mezi většími a maličkými ostrovy a poslední tábořiště si vybíráme na ostrově skoro na dohled od Inari. Ráno zase fouká od jihozápadu, přesně proti nám. Sice se to dá přeprat, ale připadáme si jako na galéře. Uhýbáme z otevřené jezerní plochy ke břehu, chce to odpočinek. Později vítr trochu zmírní a tak šťastně dojíždíme do Inari.

Po sbalení věcí a lodí si prohlédneme Siidu – sámské muzeum v Inari a bez velkého zdržování vyrážíme na cestu. Máme ještě v programu návštěvu muzea Gold village v Tankavaaře, ale trochu nás vypekli, je zavřeno. Bohužel v Rovaniemi máme čas tak akorát na nákup pár dárků v Disneylandu Santa Claus village. Do Arktika se nedostaneme, protože to je tak na půl dne a my musíme dojet do večera do kempu u Luleå. Vzdálenosti zpáteční cesty jsou neúprosné a odjezd trajektu z Trelleborgu je taky pevně daný. Ale žádný podstatnější zádrhel nenastává, a tak stíháme před nájezdem do trajektu ještě poslední nákup v supermarketu (švédské borůvkové a brusinkové marmelády jsou fakt skvělé). Tak zase překládáme hromady báglů u kamarádů na dvoře, společné foto na rozloučenou, vracíme v Brně půjčené lodě a vodácké vybavení a můžeme doma začít třídit fotky a vzpomínky z úžasných deseti dnů v severské přírodě se skvělou partou kamarádů a kamarádek.

Bob