Snad každý vodák čeká s nadějí na jaro, a tak nějak počítá s tím, že voda bude. Proto jsem se s kamarády z Prahy domluvil, že až to přijde, tak dám vědět a pojezdíme u "nás" v Jeseníkách. Jenže kluci zavolali sami, že bude obleva a oni budou poblíž na chalupě. "Má být 20 stupňů," hlásí mi Kája do telefonu, "takže si bereme kajaky". Jasně. To by mohlo slušně natát do řek, navíc poslední záchvěv paní zimy nadělil před týdnem na kopce pořádnou sněhovou peřinu. Na Ovčárně leží téměř metr a půl sněhu, to by bylo aby nebylo, honí se mi hlavou. Takže jsme se domluvili na víkend. Jenže ouha. Letošní způsob jara zdá se být poněkud podivný. Nervózně stepuji u teploměru a neustále sleduji předpověď počasí, stránku teletextu se stavy řek znám už nazpaměť. Nic neukazuje nato, že by někde mohla být nějaká voda. Jenže kluci už jsou na chatě i s výbavou. Proto v naději odkládáme akci o dva dny později, že to už přeci voda musí být a sníh se všechen vypařit nemůže. Kdyby bylo nejhůř, sjedeme si alespoň Moravu z Hanušovic. Sice nic moc, ale co by vodák po zimě nevytrpěl, jen aby smočil šos.

Obavy se naplnily. V pondělí sedíme u nás u stolu a vymýšlíme, co teď. Kontrolujeme stavy a zjišťujeme, že voda teče jenom v Moravě a Bělé. Bělou jsme ani jeden nejeli, takže zvítězila. Sice má jen 125 cm, ale to je podle teletextu i kilometráže sjízdný stav. Slunce svítí, je teplo a tak nemáme ani špatnou náladu, protože alespoň to počasí vyšlo. Nakládáme věci do auta, můj kajak putuje na střechu a vyrážíme směr Bělá. V Jeseníku zjišťujeme, že vody není opravdu moc, a proto se rozhodujeme jet spodní úsek z města až do Mikulovic. Domlouvám se s drahou polovičkou, že nás po práci vyzvedne na konci etapy. Začínáme se oblíkat, když zjišťuji, že jsem díky dvěma stejným loďákům nechal doma půlku věcí. To nám to teda začíná. Připadám si jako pitomec, protože ještě u nás před domem jsem si dobíral kluky, jestli jako mají všechno. Už jsem viděl různé věci, jako špricku z kusu igelitu obvázanou gumcuky. Nakonec nasedáme a vyrážíme v očekávání, že se alespoň svezeme na hezké dvojce, když trojka natož čtyřka nikde neteče. To jsme ještě netušili, co nás čeká.

Neurazili jsme snad ani dva kilometry, když se objevuje první jez. Najíždíme k hraně, hodnotíme a skáčeme. Dole zjišťujeme, že nahoře byl určitě náhon, který ukradl z koryta poslední zbytky kapaliny potřebné k pohybu našich lodiček vpřed. Na dně zbyly tím pádem jen kameny, které brání v pohybu i záběru. Nic nedáme na pochechtávající se a hlavou kroutící domorodé obyvatele, kteří na nás pokukují ze břehu, a hrdě se drhneme korytem. Po pár desítkách metrů to vzdávám první a vybíhám po schůdcích v navigaci s plasťákem na rameni. Lehkým krokem jsem předehnal kolegy v řečišti a vyrážím zbaběle po souši hledat zlotřilý náhon, který tady přece někde musí vrátit, co vzal. Přicházím za zatáčku na výhled a běda.

Náhon nikde, jen obnažené dno na mě cení kamení až po další ohyb řeky. Kluci se mezitím po mém vzoru vyprostili z kajaků a došli za mnou. Vtipkujíc bereme skořepiny na rameno a vykračujeme směr první zatáčka, za ní to přeci už musí týct zpátky. Neteče. Téměř sucho až kam oko dohlédne. Situace začíná být vážná. Běhat s lodí na rameni oblečený jako kosmonaut, po hustě obydleném břehu téměř vyschlé řeky, nám přijde víc než trapné. Nouze o vodu nás nutí ke krajnímu řešení. Na druhé straně lze tušit vodu v náhonu, proto nechávám vše na místě a vydávám se na zvědy. Brodím se a poklusem hledám po okolí ztracený náhon. Sláva, nedaleko mezi domky nacházím našeho zloděje, který naštěstí není podzemí, což nám dává naději.

Vracím se a sděluji radostnou novinu kamarádům. Bereme věci a jdeme. Zatím jsme ušli víc než ujeli, takže nasedáme na vodu, i přes varování od paní poblíž, že to vede do elektrárny. Necháváme se unášet a vychutnáváme rozhled po okolí, což se z kajaku moc nevidí. Splouvání náhonu si zpestřujeme přehazováním pádla přes četné lávky. Zanedlouho opravdu narážíme na vodní dílo s turbínou. Za přenášení obdivuji slušné převýšení a následně si za podpory obecenstva vychutnáváme několikametrový skluz do vody. Po chvilce se vracíme do regulérního řečiště. Jedeme dál a navzájem hodnotíme uplynulý zážitek, když v tom přichází další jez s typickým domečkem přilepeným ke kraji. Najíždíme ke hraně jezu a naštěstí vidíme, že turbína vyplivuje vodu hned u paty díla a nenechává ji odtéct neznámo kam. Později potkáváme další a další z našeho pohledu zloděje, kteří nám znepříjemňují plavbu. Vracejí vodu dříve či později zpět, což přímo úměrně zvětšuje naši nevrlost, neboť drhnutí dna nás provází tím déle.

Doodráželi jsme se až do Písečné, kde Bělá nabírá alespoň nějaký spád. Máme z toho radost, a proto dovádíme v peřejkách a serfujeme ve válečcích. Náhle Cyril přiráží ke kraji a s úšklebkem nám cosi naznačuje. Obhlížím proto situaci a už to vidím. Koryto se zužuje a právě v tom místě je kláda na hladině, takže proud jde pod ni, ale přes ne. Přibržduji a hodnotím. Podeskymovat to rozhodně nelze a na přeskočení to nevidím, proto zajíždím ke kraji. Jenže v tom Kája nabírá rychlost a žene se přímo na kládu, zřejmě povzbuzen právě projetými peřejkami. Najíždí na ni, ale rychlost nestačí, překážka je příliš vysoko, takže kajak se o ni zastavil a sjíždí zpět a zároveň se stáčí na stranu. Kája se chytá klády a loď proud vtáhl pod překážku. Kouká mu jen hlava a ruce. Kája s kládou na prsou nemůže pod ni, ale ani zpátky. Uvízl v dřevěném sifonu a tlačí na něj proud. Jeho obličej vypadá dost zděšeně, i když situace z mého pohledu není kritická. Cyril mezitím vyskakuje z lodi a žene se na pomoc. Trhám za špricku a následuji ho. U klády zjišťujeme , že vody není ani po pás, a tak Káju i s kajakem společně vyprošťujeme proti proudu ven. Zachráněný kamarád nám děkuje za záchranu života, což mi přijde přehnané, ale je na něm vidět, že ho to vystrašilo. "Ani nevím, co mě to napadlo," svěřuje se nám. Po přenesení nasedáme do lodí a pokračujeme celkem hezkým úsekem, i když skoro bez vody. Je to ale nejlepším, co jsme ten den jeli a slibuji si, že za větší vody se sem musím vrátit. Po následném sešoupání dna řeky u dalších výroben ekologické energie a vidině delšího přenášení to vzdáváme. Kousek před Mikulovicemi volám drahé polovičce o vysvobození.

Druhý den si spravujeme chuť na Branné, která byla kupodivu sjízdná, i když vody moc neměla. Vzhledem k tomu, že nám odpoledne zbyl čas a jinde voda není, pokračujeme pak v expedičním sjíždění odtoku z elektrárny u Bludova, v čemž jsme měli za uplynulý den praxi. Párkrát jsem ten tok viděl z vlaku, který jezdí kolem a lákalo mě to zkusit sjet, s čímž kluci souhlasili. Tato malinká expedice v korytě šíře kolem dvou, v závěru do čtyř metrů a délce pár kilometrů, nás mile překvapila svým spádem, meandrujícím tokem a převážně hezkým okolím. Přenášení jednoho stromu, kde sice Cyril udělal malou komickou vložku, ale který už Kája nepokoušel, a další přenášení elektrárny nás vůbec nerozhodilo, neboť vody bylo dost a sjízdnost dobrá. Mohu vřele doporučit. Tipuju, že voda tu je celý rok.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že Bělá není rozhodně sjízdná za stavu 125 cm, což udávají kilometráže, nýbrž a pouze sešoupatelná nebo schůdná. Pro pohodlnější plavbu bych bral alespoň 20 cm víc. Pozor taky na výskyt elektráren na řekách, které se chystáte jet za minimálního stavu, protože vám mohou plavbu hodně znepříjemnit odebráním poslední kapičky vody. A konečně bacha na klády a jiné překážky těsně nad hladinou.

Ahoj Petr