Po zdařilém absolvování několika komerčních plaveb na raftu, kde nám za zadky seděl průvodce, který dělal všechno za nás a nechal nás myslet si, jak jsme šikovní, jsme s přítelkyní seznali, že jsme fakt dost dobří a rozhodli se pokročit dál.

Zakoupili jsme si pěknou baraku a nenapadlo nás nic lepšího, než vyrazit rovnou na ... Hamerák. Začli jsme skvěle - vzpříčili se rovnou u výpusti a za všeobecného veselí jsme asi 5 minut blokovali výjezd. Poté se nám, ani nevím jak, podařilo sjet špicí lodě napřed tím hrůzným proudem kamsi dolů, do pekla vířící vody.

Seděl jsem samozřejme vzadu, dělat háčka je úloha ženy! Jen mám jaksi zažité to slušné vychování dávati ženám přednost. Proto, když se moje drahá ptala, jestli pojedeme vlevo nebo vpravo, po gentlemansky jsem jí odpovídal: „Miláčku, jak myslíš…, nechám to na tobě...“ Po kratších debatách, které ukončoval náraz do větve nebo do balvanu, jsme se mírně pohádali a ze mne se prakticky proti mé vůli stal tvrdý a nekompromisní kapitán. Což ovšem příliš nepomohlo. Ošlehaní větvemi a zocelení proudy šplíchající ledové vody jsme si najednou všimli, že všichni zpomalují, zastavují a tak 2/3 všech vodáků vytahuje svá plavidla na břeh.

„Pročpak to?!“ volám. „Je tu úsek čtverky, tak to přenesem…“
„To jsou ale bázlivci! Vždyť po čtverce je ještě tolik dalších čísel! My jedeme dál!“
No, nemusím vám vyprávět, co bylo dál…asi po dvou metrech v tzv. „čtverce“ jsme narazili do balvanu, který nás v mžiku převrátil. I přes stokrát omílané poučky, že pádlo se má vždycky držet, pustili jsme ho oba a to okamžite! Loď nám neujela jen díky tomu, že jsem se jaksi jednou nohou zapletl do popruhu, který mě s ní spojil (málem navždy). Ponaučení o tom, že člověk má jet proudem po zádech nohama napřed, se rozplynula v příšerných nárazech do balvanů a to všemi možnými částmi těla. Naštěstí jsme nebyli tak bláhoví a vzali si helmy, vesty, neopreny, jinak by to doslova nebylo k přežití. Mám pocit, že při té rychlosti bychom si stěží cokoliv uvědomili.

Po dlouhé, nekonečně dlouhé době ping-pongu mezi skalami a proudy vody síly Viktoriiných vodopádů, které ve skutečnosti trvaly asi 5 vteřin, nás to vyplivlo kamsi do klidna. Moje milá se ocitla přede mnou, a i když jsem na ni volal, ať zůstane stát, poskakovala dál a dál. Později jsem zjistil, že byla v šoku šílenou bolestí nohy, o které si myslela, že ji snad vůbec nemá.

Nakonec jsme nedopadli tak špatně: na břehu s hysterickým smíchem a zimou klapajícími zuby jsme chvíli počkali na autobus, který nás dopravil zpět k autu. Ješte dnes se sice při převalováni v posteli vzbudím bolestí, moje láska má pořád pocit, že ji přejel parní válec a jsme oba modří jako kadlátka, ale není nad toto ponaučení, kterého se nám dostalo v podstatě velmi lacino. Voda je nádherná, úžasná a nikdy na ni nepřestanu jezdit, ale pro vždycky už s respektem. S RESPEKTEM!

Michal