Ploučnice, Ploučnice, Ploučnice... Aaach, ty jedna Ploučnice...

Nedávno, při mém přemítání o volbě řeky, která by nahradila Vltavu, na niž rok co rok tahám vodáky i nevodáky a už se mi trošku "okoukala", mne kamarádka inspirovala pozváním na Ploučnici. Člověk se nepoznanému vyhýbat nemá, takže jsem víceméně nadšeně prohlásil, že se k připravované akci rád přidám. V několika mailech a i při informativní schůzce mi posléze tato a ještě jedna kamarádka postupně odhalovaly i stinné stránky této řeky.

Výroky jako: "střízlivej nejezdi...", "počkej, až uvidíš ten samý komín před námi, vlevo, vpravo, za námi - a přitom ti bude jasné, že v kruhu nejedeme...", "jak znám tvůj styl jízdy na vodě (i za volantem - ale to je jiná příhoda), vem si hodně Fernetu," mne měly varovat - leč marně. Někdy jsem prostě nedovtipnej!! Další, co mne mělo varovat, ale také se nepovedlo, byla skutečnost, že ač je cesta z Prahy jen asi hodinu a půl dlouhá, větší část výpravy vyjížděla v pátek odpoledne předem s tím, že v kempu "zapaří" a jak řekli, tak i udělali - důkladně, do 4 ráno. Naštěstí alespoň večer poslali SMS, že řeka, přes nízký stav, lze splouvat.

V sobotu ráno po krátkém bloudění se setkáváme pod tunelem, kde oni "pařiči" spali. No kemp, prostě travnatý plácek na břehu, bez jakéhokoli zázemí. Naštěstí nemusíme nikoho budit a po chvíli přejíždíme nad soutěsku. Ještě rychlý "pendl" a do "gumy"... Počáteční nadšení vzbuzující soutěsku a tunel rychle střídají břehy zarostlé vším možným. Od nádherně rozkvetlých květin přes ostružiny až po kopřivy a vrbičky, ale voda vcelku slušně proudí a meandry mi také nepřipadají tak zakroucené, jak slibovaly popisy z webů a líčení kamarádek. Zanedlouho se dokonce v pobřežním porostu objevily stromy, jejichž koruny nad námi vytvářely baldachýn filtrující sluneční svit a tak ani přehřátí nehrozilo. Z obav před studenou vodou (13,8° C - podle webu) a deštěm jsme měli neopreny a kdo vyštrachal i suché (nebo aspoň vodotěsné turistické) bundy. Ne řece sem-tam meandr, sem-tam nízký stupeň.

A ejhle - najednou jsme v Mimoni...
Rozhodli jsme se pro rychlý oběd v místní hospůdce, nejlépe nějakou místní specialitu. Docela nás překvapilo, že místní hospůdka má asijskou kuchyni a velmi pomalou obsluhu, ale kulinářské dobroty za chvíli čekání rozhodně stály.

Takže za zhruba dvě hodiny (rychlý oběd :-)) vyrážíme dál a po líné, dosti smrduté a spoustu řas a vodních rostlin obsahující řece projíždíme Mimoní a dál a dál... Cestou ještě v Mimoni a na relativně rovném toku jsme na řece potkali potkana a holuba (mrtvé a plouvoucí) a párek labutí s mladými. Mladé se spíše schovávaly, ale starým jsme se vůbec nelíbili a chvílemi jakoby jen-jen zaútočit. Naštěstí je od tohoto záměru odradila nejspíše naše značná početní převaha.

Leč o už postupně začínal tok opět meandrovatět a zužoval se čím dál tím víc. Spolu s tím i čím dál více houstl porost na březích - opět se zelenou klenbou nad našimi hlavami. Protože jsem měl jakés-takés ponětí o vzdálenosti do Borečku po silnici, očekával jsem každou chvíli místo k vylodění. Ale konec stále nikde. Až najednou se před námi vyloupl slibovaný komín. A skutečně - jakoby nějaký titán si hodlal pohrávat s naší psychikou. Každou chvíli byl na jiné straně a přibližoval se i vzdaloval, prostě nezbedný komín neposeda. A až za chvíli jsme měli zjistit, že navíc patří místní kafilerce a tudíž nevoní zrovna libě. To už jsme ale projížděli okolo. Ještě pohled na komín za zádí, pár set metrů meandrů a houští - a - Boreček.

Boreček - další kemp-nekemp...
Pod lesem na levém břehu těsně nad silničním mostem je plácek tak na 10 stanů, kam lze za sucha při značné šikovnosti i sjet autem. Po dešti naopak pochybuji, že lze běžným autem vyjet zpátky nahoru, kde je plácek o něco větší. Ale opět bez jakéhokoli zázemí. Vodu, toalety či umývárnu tady člověk hledá stejně marně, jako hospodu.

Takže část party vyrazila do blízkých Hradčan hledat občerstvení - úspěšně. Pravda, k jídlu byly jen bramboráčky, pivo pouze lahvové a na dotaz na toalety jsem se dozvěděl: "Do lesa," ale přece jen se bylo kam uchýlit. Posléze večer okolo ohňová zábava s kytarami a libým i nelibým zpěvem a zasloužený spánek.

Druhý den, pamětliv vyčteného, že levé rameno (těžko říct, kde přesně) končí ve křoví (a dál se jde pěšky až kdoví kam) jsem důsledně vybíral cestu pravými rameny a vždy (tedy v obou případech) to byla cesta delší - tedy zkratky byla vlevo, někteří jimi projeli. Následovalo přelezení několika padlých stromů a jedné nizoučké lávky, podplutí několika podobných, jen vyšších, přešoupání několika jiných těsně pod hladinou. To vše v "pralese". Řeka se místy zužovala na metr a půl, místy rozšiřovala i na komfortních pět metrů. Opět zarostlé břehy silně meandrovitého toku a rales - tentokrát opravdu hustý tak, že namísto na pádlo evokoval myšlenky na motorovku či alespoň křovinořez. A také jedna labuť a jedna námi vyrušená a bleskurychle zmizevší ondatra, k tomu sem-tam rybka v řece či člověk v jejím okolí.

Ještěže zakončení celé plavby je aspoň trošku potěšující. Rozbořený jízek, tedy vlastně peřejka mezi zdmi, výškový rozdíl cca 1 metr na délce asi 8, zakončení v tůňce. Jen pozor, v dolní polovině je uprostřed kámen, takže za nízkého stavu doporučuji jet vpravo. Druhý den byl prostě ještě monotónnější, než předešlý. K tomu kamarádka (jedna z oněch výše zmíněných) poznamenala, že první den jí připadají meandry lákavé a druhý den otravné, verbální hodnocení dne třetího je nepublikovatelné.

Pro případ, že někdo dočetl až sem a přesto se ke splutí Ploučnice chystá musím dodat, že vzhledem k charakteru krajiny je v okolí řeky poměrně dost otravného hmyzu, zejména muchniček a ovádů, vegetaci na březích obývají statisíce jedovatých pavouků - snovaček i křižáků, ba i sekáči na lodě i krky padali, repelentů a různých krémů jsme spotřebovali kvanta.

Prostě - nejezděte tam, neničte nervy a nepokoušejte zdraví, nepodrobujte partnerské vztahy (v případě dvou a vícemístných lodí) rozhodujícím zkouškám. A taky důležité - nešpiňte a neničte si vybavení pobřežním bahnem a říční špínou. Buďte raději doma. Nebo, když už na vodu mocí mermo musíte, jeďte na nějakou kultivovanou řeku, třeba Vltavu, nejlépe o prázdninách, kdy není problém najít hospodu ani potkat spoustu normálních lidí.

A pro toho, kdo dočetl ještě i sem a nepovedlo se mi jej odradit, dodám - až pojedete, vezměte si pitnou vodu (opravdu v tábořištích není) a důsledně po sobě místa nocování ukliďte (žádný správce to za vás neudělá - zato se spí zdarma). Já se totiž na Ploučnici budu rád vracet a rád bych, aby nebyla rok od roku špinavější. Doufám, že časem budou i kanalizace z místních obydlí před vtokem do řeky pročištěny a příroda se "zvetí" a vyčistí - potkali jsme i samičku roháče. Krajina je tady totiž nádherně romantická, za takto nízkého stavu není problém vyjíždět meandry a dosavadní malá návštěvnost této řeky mne láká.

mowla