V mé oblíbené knížce Hostinec U Kamenného stolu pan rada Dinděra uklidňuje hádku svých přátel: "Ale pánové, nejde přece o definici blbce!" Ani tady nejde o to přít se, zda můžu podle plavebního zákona zažalovat posádku raftu, která mi skočila na hřbet, ale o to, že některá jednoduchá pravidla mají obecnou platnost, i kdyby v žádném zákoně nebyla zakotvena. Pravidlo č.1 - nejsem pupek světa. Pravidlo č.2 - nesmím úmyslně či z nedbalosti ohrožovat druhé, nebo jim zbytečně překážet. Pravidlo č.3 - musím respektovat, že ten, kdo jede přede mnou, nemá oči přišité na zadku a může mít dost starostí sám se sebou (může třeba zpozorovat překážku, kterou já ještě nevidím a nesmím jej do ní natlačit). Pravidlo č.4 - mám-li lepší manévrovací možnost, nebo si hraju a dovádím tam, kde blokuju průjezd ostatním, je na mně, abych včas uhnul. A nehraju si tam, kde nad sebe nevidím a nemohu být viděn shora, pokud mi toto neohlídají kamarádi. Pravidlo č.5 - upozorním toho, kdo se nevědomky žene do průšvihu, zejména pokud při tom ohrožuje někoho dalšího (a okamžitě respektuji, jsem-li upozorněn já). Pravidlo č.6 - nezapomínám, že jsem také jednou začínal a moc jsem toho neuměl. Pravidlo č.7 - pokud někdo tato pravidla porušuje, zaslouží si, abych mu to slušně, leč důrazně vytknul (třeba to udělal nerad, nevšimnul si, nezvládnul situaci). Občas chybuje každý. Když je ovšem i potom arogantní, zaslouží si prostě a jednoduše pár facek. Ba dokonce by se všechna předešlá pravidla dala shrnout do jediného: Chovám se ke druhým tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně. Liší se to nějak od pravidel slušného chování kdekoli jinde? Na úzkém zablokovaném potoku nemá smysl se zabývat předností zleva či zprava, úplně stačí pouze vzájemná ohleduplnost a tolerance. Řeka patří všem, dokonce i rybářům, těm psům jedněm pohanským nevěřícím. Faktem zůstává, že pokud na řece dojde k vážnému (či nedejbože smrtelnému) úrazu s cizím zaviněním, právníci se nepochybně budou ustanovení tohoto zákona držet. Takže zas takové šoufky bych si z toho nedělal.