To jednou v létě pořádně zapršelo, že bylo v okolí Brna sjízdné úplně všechno. Odhadli jsme, kde budou všichni brněnští vodáci (ano, byli na Oslavce), a tak my si vybrali něco, kde jsme předpokládali, že budeme sami. Zvolili jsme Rokytnou. Pěšky už jsme ji znali, z Jaroměřic do Ivančic je to cesta na tři dny. Na vodě to bylo taky tolik.

Pršelo opravdu vydatně, cestou z nádraží v Jaroměřicích přes pole k řece nám čvachtalo v botách. Najít suché místo na nafouknutí Pálavy se nám nepovedlo, a tak šlapeme na žabku podloženou lavičkou z lodi, aby vůbec bylo možné se o něco opřít. Nasedáme zhruba kilometr nad začátkem kilometráže. Rozhrnuli jsme husté křoví, před námi se objevil rychlý proud v úzkém zeleném tunelu.

Máme strach si to moc pustit, tak brzdíme různě pádlem o břehy, chytáním za větve po cestě, tenké šlahouny nás šlehají do tváří i po těle. Taky trháme rybíz přímo z lodě. Ošlehaní, s pusou červenou od rybízu a s lodí plnou větví a listí přistáváme v Jaroměřicích u zámku a jdeme do zámecké cukrárny na kafe. Cukrárna je plná nastrojených svatebčanů, kteří nás sjíždějí opovržlivými pohledy.

Je to už nějaký ten pátek, a tak dál v paměti zůstaly krom celkového dojmu jen nesouvislé útržky plavby. První den pěkně tekoucí říčka se spoustou padlých stromů a několika jezy. Před Kmentovým mlýnem jsme potkali osamělého turistu. A protože většinou jezdíme sami a ještě jsme neměli žádnou společnou fotku na lodi, půjčili jsme mu foťák, ať nás vyfotí na jezu. Stalo se. Jenže se nám nějak nepovedl nájezd, proud nám vcucl špici do náhonu a při kontrazáběru otočil loď čelem vzad. A tak jsme sjeli jez pozpátku a ještě u toho byli potupně vyfoceni.

Většina jezů na řece byla šikmá a lépe či hůře sjízdná, pár stupňů rozbitých tak, že je jel Jarek sám. Jeden stupeň kolmý a s delším vývarem, který jsme raději přenesli a rozšlapali u toho několik praváků rostoucích přímo na břehu. Ale hlavně hned kousek za Jaroměřicemi jsme vjeli z polí do lesa a od té chvíle na nás permanentně z obou stran číhaly nízké větve listnatých stromů, aby nás přetáhly po těle nebo přes obličej. Nestačila jsem si lehat do lodi a zavírat oči. Příště na takovou cestu jedině s lyžařskými brýlemi. Spali jsme v údolí na ostrově mezi mlýnským náhonem a řekou a teprve až jsme postavili stan, došlo mi, že kdyby v noci ještě stoupla voda, plný náhon se přelije a vyplaví nás. To se naštěstí nestalo.

Druhý den pokračujeme údolím, řeka se trochu zvětšila, poměr počtu padlých stromů a jezů se vyrovnal, přibyly nízké lávky. Dopoledne jsme projížděli kolem několika chat a nízko přes řeku byly z neznámého důvodu nataženy ve větším rozestupu tři dráty. Jarkovi se nechtělo vystupovat, a tak zavelel, že si dráty podáme. Jenže jsme jeli rychleji, než se zdálo, drát jsem nechytila, nastavila pádlo, drát mě přeskočil, ale spadl kormidelníkovi přímo do klína a vystřelil ho z lodi. Nechtějte vědět, co mi pak řekl.

Později sjíždíme šikmý jez, do kterého z pravé strany trčela větev zakončená ostrým kolíkem. Možná by to vyšlo, ale možná taky ne. Když jsem viděla, jak se kolík blíží a míří přímo na moje břicho, nervově jsem nevydržela a vyklopila nás na opačnou stranu. Dojeli jsme po zadku, ale celí.

Odpoledne projíždíme kolem většího rekreačního střediska, kde byl jediný opravdu nesjízdný jez na celé řece. Jarka to zamrzelo, a aby se realizoval nějak jinak, vplul do začátku náhonu totálně zarostlého hustými trnkami. Tu třičtvrtěhodinu, co mu zabralo těch asi 30 metrů, než se mu podařilo dostat se k místu, kde zase mohl ven, jsem strávila opalováním na sluníčku.

A pak se řeka zanořila mezi skály, zrychlila, meandry se ještě víc zakroutily a přes řeku ležel strom, před kterým se nám nepodařilo zastavit. Natlačilo nás to na něj bokem, převrátili jsme se, já ten strom podplula. Už se jen snažím udržet těžkou loď plnou vody a dotáhnout ji na mělčinu. Jarek zatím honí uplavávající věci a háže je na břeh.

Pochytali jsme skoro všecko, uplavaly nám jen petky s vodou. Za to podplavání stromu jsem to od Jarka slízla, mně to ale přišlo bezpečné a rychlejší než se rvát proti proudu. Kousek dál jsme podjížděli strom asi metr nad vodou, za ním byl další tenký, který nebyl hned vidět. Jak po nich koukám vzhůru, spadlo mi něco do oka. Zabolelo to a slzím, že jsme museli přistát, Jarek mi oko prohlídl, ale nic v něm neviděl. A oko slzí dál. Nepomohla přestávka, nepřestalo to ani večer ani do rána, naopak oko pěkně nateklo. Příčinu zjistila až po návratu doktorka. Měla jsem poškrábanou rohovku. Nevím, co se stalo, ale jediné vysvětlení, co mně napadlo, bylo, že jsem vyplašila nějakého brouka, a ten mi ostrými krovkami oko poškrábal. Větve v tom místě nebyly.

Třetí den už na počet vedou jezy nad padlými stromy, těch už bylo jen pár. Bohužel v těchto místech už to byly hlavně akáty, tak bylo potřeba dávat větší pozor, abychom nepíchli loď o trny. Projíždíme Moravským Krumlovem, u něj už Rokytná trochu zvolňuje, ale pořád protéká pěkným údolím.

Jenže já z toho moc nemám, koukám na svět jen jedním okem, to druhé mi vůbec nejde otevřít. Ještě týden poté jsem chodila s páskou přes oko jak jednooký Žižka. Řeku jsme ale sjeli celou, skončili jsme kousek za jejím ústím do Jihlavy v Ivančicích u jezu Na Réně, odkud to máme kousek na vlak.

Rokytná má vodu zřídka, ale určitě stojí za to. A představte si, že celou si ji kromě nás ještě dodnes nikdo do zápisníku nezapsal.

Slávka