Re: Ještě jeden oprávněný straNo to máš pravdu. V osmdesátkách jsem jezdil slalom za varskou Slávku a loděnici jsme měli na Huberťáku, tedy na loděnici na známé peřeji na Ohři Hubertus pod Karlovými Vary. Ohře je řeka známá tím, že na ní rychle stoupá i klesá hladina a když je opravdu vysoká, stoupá obtížnost Hubertusu i o víc než o jeden stupeň. Jezdil jsem na loděnici několikrát týdně a často jsem si nejprve zašel s řekou (nesmějte se mi) "popovídat". Ono totiž řeka má svou řeč, které rozumí ten, kdo ji přijímá jako svoji partnerku a bere ji jako osobu, živou energii, či jak to říct. Někdy jsem chodil po břehu a řeka mi řekla "dnes tě nechci". Pobyl jsem, ale na vodu jsem nešel. Nemělo to nic společného se strachem, kondicí nebo čím. Prostě mne ta voda nechtěla. Jindy jsme jezdili za mnohem větších vln a byla to pohoda a sranda, řeka s námi dováděla jako mladý kůň. Prostě řeka je osobnost jako člověk a mění se ve svém chování jako on. |