… Čekejte dobrodružnou objevitelskou expedici, program bude nabitý, vylezeme na kopec, bude i kultura a historie, no prostě čelovky sebou a navečeřte se už doma… už jen tento úvod propozic naší vodácké výpravy se Slonem na řeky Srbska a Makedonie byl více než slibný. Dvanáct dní na Balkáně uteklo jako voda, bohužel…

Srbská řeka Resava

V úterý 26.4. večer jsme vyjeli z Hradce Králové a už ve středu odpoledne po 1000 km jsme u řeky Resava ve Stenjevacu. Těsně nad vsí její voda skáče přes nízké skalní stupně v úzké vápencové soutěsce, je jí ale málo. Nasedáme tedy o kousek níž u mostu ve vesnici Dvoriste. Vody máme rozumné minimum, koryto široké 6 – 10 metrů je kamenité s místy bahnitými břehy, vplouváme prudkými zákruty s vrbičkami do opuštěného údolí. Občas se objeví šedivé vápencové skály.

Voda je docela čistá, nazelenalá a většinou svižně teče, někdy i přes lehkou peřejku nebo trochu táhne v zatáčce pod podemletou skálu. Občas se vyhýbáme ojedinělým balvanům a jednou přenášíme padlý strom. Obtížnost se pohybuje okolo WW I, pár míst je nepatrně těžších.

Příjemná říčka pro všechny na rozjetí. Vadou na kráse jsou všudypřítomné odpadky na březích a na větvích stromů. Končíme po 7 kilometrech a necelých dvou hodinách za Bukovacem kousek nad monastýrem Manasija. Po 18. hodině, kdy se tam pěšky vrátíme, je ale už zavřený. Spíme za pár drobných v párty stanu u hotelu na levém břehu v Despotovaci.

Nišava v úseku Sičevačské klisury

Následující den zajíždíme po silnici E-80 směrem na Sofii a máme v plánu řeku Nišava a to úsek v Sičevačské klisuře. Přeje nám počasí, v řece je hodně vody, a tak vyjíždíme ještě o kousek výš do Crvene Reky a začínáme na pravém břehu za mostem ve Vrandolu. Řeka rychle teče plochou pánví obklopenou skalnatými horami. Okolo řeky stojí chalupy, na březích jsou malá políčka, voda je kalná, občas se zavlní v lehké peřeji, a má docela tah.

Asi po 8 km se okolní hory přibližují a Nišava se nakrátko zpomaluje a sbírá síly. Posléze vplouváme do vápencové soutěsky, nad námi se vypínají šedivé skály vysoké snad 200 metrů.

Řeka se zúžila z původních 30 – 40 m na 15 – 25, rychle teče a my proplouváme krátkou peřej s pěknými vlnami.

Po asi 2 km následuje metrový stupeň přes celou řeku s mohutným zabalákem. Jedeme na Barace, trochu to šplíchne, zabereme a jsme za ním. Tři lodě se zvrhnou, ale dole je klidný úsek, a tak je odlovení v pohodě.

V poslední části je několik peřejí s velkými vlnami, i přesto že má řeka stále vcelku malý spád. Na levém břehu se objevuje lom a my jsme na krátkém vzdutí vysokého nesjízdného jezu. Končíme nad ním vpravo, autobus stojí na plácku u hlavní silnice mezi tunely. Na skále zahlédneme zmiji. Máme za sebou asi 10 km ZW – I a 5 v soutěsce okolo WW II (stupeň III).

Makedonská řeka Pčinja

Po 300 km stavíme stany už v Makedonii. Ráno popojíždíme k mostu mezi Dobrošane a Orašacem a nasedáme na řeku Pčinja. Je kalná a teče hlinitým až štěrkovým korytem širokým mezi 10 – 20 m, meandruje a divočí. Na stromech a keřích na březích opět visí neskutečné množství odpadků. Vplouváme do nádherného vápencového kaňonu, okolo se zvedají tmavě šedé skály, místy zbarvené hnědočerveně.

Smrad bahna občas příjemně přebije vůně rozkvetlých šeříků. Řečiště je nyní spíše štěrkové, občas se v řece objeví balvan a my proplouváme lehké peřeje. Spád se pomalu snižuje a Pčinja se rozšiřuje na 20 – 30 m. Končíme po 7 km pod mostem ve stejnojmenné vesnici, kde u místních obyvatel budíme nebývalou pozornost. Zejména slabší část zájezdu při převlékání. Popojíždíme přes město Kumanovo do Katlanova, kde spíme na levém břehu za mostem pod streetbalovým hřištěm. Pod ním z trubky vytéká železitý pramen. Nemám odvahu ani ochutnat. V nedaleké vesnici Gradmanci jsou termální lázně.

V sobotu je opět krásně a teplo, na další úsek řeky Pčinja nasedáme přímo tam, kde jsme spali. V řece teče asi 8 m3/s kalné vody, břehy jsou zarostlé a opět „ozdobené“ všemožným odpadem. Rychle meandruje, občas se rozdělí do ramen, plavbu zpestří lehká peřej.

Asi po 4 km 10 – 20 m široká Pčinja vteče do skalnatého údolí, občasné peřeje jsou trochu těžší, ale stále maximálně WW I. V řece se objevují kameny a balvany, ruinu mostu přenášíme, mezi zbytky pilířů je změť stromů a větví. Asi po 12 km jsme na soutoku s Vardarem.

Je o poznání čistší i vodnatější, asi 40 m3/s teče rychle přes občasné nízké štěrkové až kamenité lavice. Za nádražíčkem a chatrnou lávkou proplouváme pěknou dvojkovou peřej s táhlými vlnami. Silnice na levém břehu uhýbá za kopec, železnice na pravém břehu mizí do tunelu a v zúženém korytě následuje obtížná peřej, kterou prohlížíme z levého břehu. Je docela dobře sjízdná vlevo, kde nás výrazný jazyk provede mezi mocnými válci a my si užíváme asi 150 m dlouhý úsek vysokých vln s kohouty.

Nájezd středem nebo vpravo nezkoušejte. Někdo přenáší, někdo i plave. Dál se Vardar uklidňuje. Končíme po 13 km v Bašinu Selu.

Přejíždíme přes Štip a Kočani do údolí řeky Bregalnica. Míjíme zaplavená rýžová pole, obdivujeme 95 m vysokou přehradu Kalimansko ezero a stany stavíme pod ní na loučce. Průzračná voda v řece láká ke koupeli, brzy se však přesvědčíme, že teče ze spodní výpusti a její teplota je 4 stupně. Brrrrrr!

Se vzpomínkou věnováno Líbě.

Jirka Hodic, Kačeři Chrudim