Košátecký potok patří mezi opomíjené potoky. V merku jsme ho měli od doby, co jsme zjistili, že u Košátek se stává ponorným a k akci nás vlastně donutili kluci, co sjeli Mratínskej potok vedle v rovině – protože se v tomhle kraji nedá říkat „vedle v údolí“! A taky Honza, kterej mne informoval, že má vlastně vodu furt a že ho jezděj před vánoci, ale to máme Vánoční Sázavu a tak jsme to dali na Mikulášskou jízdu. Seznam potoků je na roky dopředu vyprodanej a dlouhej. Jo a k psaní mne vyprovokovalo „kvakání“ článku od jiného Honzy a diskutérů kolkolem.

Kdo ví, jak vznikl kvak

Je otázkou, proč „kvak“ či „quak“, zda je to žabí citoslovce, protože v podobných tocích tento obojživelník žije častěji než v peřejích, nebo vzniklo-li to z diskuse vodáka a manželky jeho v dobách prehistorických, kdy milující žena jej peskovala, že už zase jede na vodu, když je třeba péci (mamuta, krocana....) a on se slovy „..necháme kvákání, prostě jedu....“. Nebo špatným rozluštěním kamenných tabulek a přepisem z latiny poškozeného papyru z „aqua navigare“ - tedy voda ke splutí a postupně z toho zbylo „qua gare“ a lenivostí tedy „quag“ a hezky česky „kvak“. Prostě teorií může být minimálně stejně jako hypotéz spojených s Tunguzským meteoritem.

Zarostlé potoky jsou gymnastickým cvičením

Každopádně nejen já, ale i většina kamarádů se shoduje v tom, že sjetí 5 km takovéhoto potoka je fyzicky i psychicky náročnější než splout Čeňkárnu za normální vody či Sázavu z Krhanic. To proto, že se stále musím podvlíkat pod větvemi, přelézat stromy po břehu a to s lodí pokud možno na spodní části těla. Občas je nutno zahodit pádlo a rukama se protáhnout za větev vhodně se chytíc, kde to jde a pomalu se sunout zapadaným a zarostlým korytem v mírném proudu, občas přešťouchat mělčinu (přebidlovat – Klasiku, i kajakovým pádlem se dá bidlovat a ten horní list tam fakt vadí, ale zase se dá pádlovat o břehy), prostě tělocvična s posilovnou, kam se na ni hrabe „super gym“.

A navíc ještě objevuji dosud neobjevené, protože za tou zatáčkou určitě nikdo nikdy nebyl, ani rybář, protože proč by se prodíral dvoumetrovejma kopřivama, když v tak malým potoku stejně velký ryby nejsou (asi – nejsem rybář). Prostě ta touha po něčem novém, co po suchu objevit nejde, je v každém z nás. Když je potok patřičně strmej, tak si říkáme krýkaři, když je spíš meandrovitej, tak potokáři a pokud v něm jsou jen stromy, na břehu vrby, v korytě skoro žádná voda, pak bych možná byl pro ty „quakery“ - neplést s jakousi americkou náboženskou sektou.

Košátecký potok

Ale k tomu potoku. Příprava trvala víc jak měsíc. Vodní stav osciloval mezi 22 až 26 cm, průtok pak mezi 0,471 až 0,526 – to jsou kubíky za vteřinu. Tedy povodeň na stav vody velký vliv nemá. To zřejmě tím ponorem na horním toku. Naštěstí vytéká před Všetaty zase do řeky a tak vody je od Přívor opravdu dost. A v tůních víc než dost. Opřít o dno při přejíždění kmenů, na které nešlo téměř vyjet, možné zrovna nebylo. Tak musely pomoci ruce a ručkování po náplavách před kmeny dodávalo překonávání překážek osobité kouzlo. Občas se ruka zabořila mezi PET lahve a zbytky polámaných větví, občas se zachytila větší větve a mohla být oporou pro překonání kmene. Suché větve nad vodu občas nevydržely nápor ruky vodákovy a odlomily se, čímž zvětšily průjezdní profil koryta (tímto se omlouváme všem dalším plavcům, kteří přijdou po nás). Ale jinak necelých 6 km nám trvalo necelé dvě hodinky. Oba jezy jsou spadnutelné bez většího nebezpečí, stupínek před Labem se téměř ani nezaregistruje a jeden mostek je opravdu neshýbnutelný. Občas se objeví i pár vlnek, které zpestřují plavbu, v meandrech je potřeba pracovat jak pádlem tak tělem, aby loď projela a tělo se nezaseklo o větve. Některá místa, pravda, jsou silovou záležitostí. Naopak v Tišicích je potřeba zrychlit, protože na pravém břehu je pes, který nás, stále štěkaje, sledoval po celou dobu plavby okolo. Odsud je to již k ústí do Labe kousek. Naštěstí jsme dojeli s autem až téměř k Labi (přes neuvěřitelné výmoly), a tak nebylo třeba pádlovat po velké řece ani metr. Krásně prožitá post mikulášská neděle. I počasí přálo, bylo skoro jako na jaře. Jen nás malinko vyděsily stopy u posledního mostku před ústím, kde se na břehu zřetelně objevilo několik šlápot a polámaný břehový porost, snad četnost vodáckých návštěv tohoto nádherného toku nepřestoupí únosnou mez.

Když tak koukám do mapy, tak Pšovka není daleko, a jak si ji pamatuju ze silnice, bude stát za to taky. Jen jestli tam těch stromů není ještě víc!

Vojta Jančar