(upálení mistra Jana Husa, 2018)
stav vody: na hranici sjízdnosti
obtížnost: WW II+ technická (kličkování mezi balvany při nízkém stavu vody)
Reklama
Na tábořiště k soutoku Javorinky s Białkou přijíždíme ve večerních hodinách. Odbočujeme na hrbolatou cestu naproti ski centru Hawran. Transitem zajíždíme kamenitou cestou mezi stromy a parkujeme na volném prostranství téměř na břehu. Nad hlavami se na nás mezi špicemi štíhlých smrků smějí světýlka hvězd. Zapálené ohně vodáků probleskují řídkým lesem a zvou na krátké večerní popovídání o řece. Sami též zakládáme vatru na pláži a dumáme nad principy vodáctví. Černá silueta Tater umocňuje téměř posvátnou atmosféru místa. Chladná voda studí na tvářích. Tak jaká bude? Bude dost vody?
Ráno je klid. Robinson na druhém břehu se třikrát noří do hluboké tůně, jinak nikde nikdo. Skočím tam taky šipku, jako on? Než jsme se vyhrabali všichni ze spacáků a nafoukali baraky, už se zaplnilo parkoviště. Jenže málokdo z kolemstojících je vodák, takže na řece je stále klid. Ono se taky na první pohled zdá, že řeka jet nejde. Průzračná voda se rozlévá mezi valouny a mizí za zatáčkou společně s prvním kajakářem. Je rozhodnuto, pojedeme taky.
Žulové bloky
Protože je úsek relativně krátký (čeká nás 12 km meandrů), chceme vytáhnout loď kousek proti proudu. Nejprve zkoušíme pravý přítok: deskovitá odlučnost horniny umožňuje pohodlné nasedání, jen dávejte bacha na proříznutí nafukovaček, je to tu fakt ostrý. Potok není dost široký na otáčení, takže jedem popředu. Přistáváme v tůni vedle Robinsona vaříciho si kouřový čaj.
Tak ještě horní Białku. Ta je mohutnější, než Javorinka a vypadá děsivěji. Však taky proto se řeka dál jmenuje Białka a ne Javorinka. Slabší povahy odvrací zrak a raději zůstávají sedět na písčité pláži s foťáky schovanými nenápadně v rukou :). Vysoké zprohýbané a ulámané stupně se před nás staví jako schody, po kterých stoupáme ke kořenům hor... no, vlastně jsme šli jen pár desítek metrů, ale všem vřele doporučuji. Myslím, že by stálo za to vyjít ještě výš, ale za takovéhodle stavu vody se nám už nechtělo. Baraka se sem taktak vejde, proud rychle strhává příď, ale stíhám naskočit na záď a nepustit přitom pádlo. Hned doleva, hned doprava, musíme sebou házet, teď téměř v protisměru, vyhnout se šutru - a jsme dole. Pěkné. Na kajaku asi idyla.
Soutok s Javorinkou
Po soutoku se Białka stává příjemnou WW II. Řídíme se heslem: "Kdo projede první zatáčku, sjede to celé." Z nízkých kamenitých břehů překypuje do řeky vysokohorský smrkový les. Bílé valouny si vybírají nezkušené vodáky a skáčou jim pod přídě, háčci odhazují, zadáci bidlují. Dnes je z toho pořádná škola čtení vody, pouhá síla svalů nestačí. Jak poznat, který kámen je nízko a který hlouběji pod hladinou? Štěrkové ostrůvky, ramena končící v cednících, ramena končící v malých peřejkách, kde začíná ultrarychlá kličkovaná mezi balvany skutálenými z hor, ale naštěstí se dá i uprostěd proudu prostě postavit na nohy a vyprostit zaklíněnou loď. O tom je první třetina plavby.
Jediné skutečně nebezpečné místo potkáváme ve druhé třetině. Nějaký myslitel tu provedl asi 20 m dlouhé zpevnění břehu pomocí krutopřísné železokamenné konstrukce. Hustě nasázené tenké rezavé bodce směřují přímo proti vodákovi na nárazovém břehu. Železa trčí nejen v úrovni boků našich lodí, ale i víc jak půl metru nad vodu. Z neopatrného vodáka se může stát v mžiku ražniči. Ale už konec strašení. Moc to v téhle zatáčce neházelo na břeh, takže jsme projeli.
Dolní Bialka
V poslední třetině řeku protínají asi 40 cm vysoké nádherné stupně. Rozhodování před říčními kosami bývá snadnější a jízda plynulejší. Hliněné břehy strmí do výšky 3-4 metrů, zpoza nich vykukují mladé smrčky a tu a tam i nějaká chalupa. Z kochání nádhernou přírodou nás rychle probírá koupačka za jedním stupněm. Některé stupně jsou šikmo přes řeku, jiné končí v půli. Každý je pěkný, některé jsou dokonce pěkně vypečené.
Pádlujeme rychleji a rychleji, za námi z hor supí bouřka. Už je cítit ve vzduchu ozón z blesků, když zastavujeme za mostem u Budy ciganske. Autostop nazpět je otázkou rychlé půl hodiny, je to asi 8 km po rovné silnici. Kamarádi nestíhají ani sbalit loď a už jsme nazpět.
Nšo-či