Ve středu v 7 jsme byli na moři a zamávali Američanům, kteří vyrazili směrem přímo k mysu Bajo. Tam se začínaly vlny zase pěkně pěnit a zvedat do výše. My vyrazili proti větru podle plánu na moře, asi v 9 jsme se stáčeli před prvním útesem na finální kurz. Vlny ovšem již dosáhly předpovídaných 3-4 m a jako na potvoru se začaly nepěkně balit. Tonda zas zvracel jak alík navzdory Kinedrilu od Amíků, navíc měl problémy se špatně naloženou lodí.

Když jsme byli asi kilák před útesem, chytla Tondu vlna a pěkně otočila hlavičkou pod vodičku. Zkoušel 2x eskymovat, ale o fous mu to nevyšlo. Já hulákal, ať zůstane vevnitř, že mu podám špičku, ale asi mě pod tou vodou neslyšel. Za chvíli už čtyři kiláky od břehu plaval ve vlnách překocený kajak, vedle kajaku Tonda a o kus dál jedna neoprénová tlapka z pádla. Tlapku jsme nechali jako suvenýr pro kosatky a zahájili záchranou akci technikou „vor“. Tu mě naučil kdysi Erik, majitel půjčovny Agaguk na severu Quebecu. Já se mu tenkrát hloupě posmíval, proč mám absolvovat tuhle složitou štrapáci, když můžu normálně zvednout. Teď přišla metoda „vor“ k užitku. Nejprve jsme otočili převržený kajak kokpitem nahoru a pádla položili mezi kajaky jako hrazdu. Tonda se vytáhl horní polovinou na pádla a společnými silami jsme vyheverovali obě jeho nohy na paluby kajaků. Pak snadno zalezl do zatopeného kokpitu a zahájil odčerpávání ruční pumpou, aby se zahřál. Nakonec jsme přetáhli šprajdu a bylo hotovo. Teď bylo třeba se dostat rychle ke břehu, přece jen Tondův historický polosucháč poněkud navlhl. Naštěstí to z naší pozice vypadalo, že dokážeme vcelku snadno proplout mezi vnitřním útesem a mysem. To se skutečně povedlo, byť to stálo Tondu jednoho eskymáka. Vlny ale byly velké a Tondovi docházela síla. Vzal jsem ho tedy na lano, a táhl vší silou do laguny, která byla asi kilák za mysem. Na plovák jsme si ale vzpomněli až po další Tondově kryse a opakování záchranné akce, která ale již probíhala podstatně rychleji. S plovákem na pádle už šlo vše O.K. a kolem 11 synek pádloval po klidné hladině laguny ke břehu. Za chvíli už chytal bronz v závětří za největším kmenem na krásné pláži s prohřátými oblázky. Zvukovou kulisu nám k tomu dělal vlk, který vyl tak intenzivně, že jsem ho ohlušený mořem nejdřív považoval za motorovou pilu. Na pláži jsme strávili odpočinkové odpoledne, usušili hydro, pojedli svačinku a kolem třetí se zase vydali do vichřice. Naštěstí však do relativně malých vln. To vše s vědomím, že před vlnami nás chrání útesy a mys, jejichž ochranou zónu brzo opustíme. Když byly vlny zase jako baráky, vyrazili jsme asi kilák na moře, abychom posléze s větrem v zádech pokračovali rovně po větru směr mys Maquinna Point. Opalování na pláži Tondovi očividně prospělo, navíc jsem přeskládal náklad do zádi, a tak se jeho kajak choval velmi mravně. Tonda surfoval po vlnách, sotva jsem mu stačil a asi za dvě hodiny jsme projížděli vlnobitím mezi skalisky Maquinna Pointu. Cestou nad námi proletěl Beaver Nootka Airu, který se i v té vichřici odvážil vyzvednout fotografy vlků v laguně Louie Bay.

Po triumfálním příjezdu do kryté zátoky za Maquinna Pointem jsme tamtéž rozbili tábor. Z tábora byl již v dálce vidět cíl expedice, bývalý kostelík v Yuquotu, toho času komunitní centrum indiánů kmene Nuu-chah-nulth. Za posledních paprsků sluníčka před přicházející frontou se nám podařilo ulovit jakousi černou rybu, patrně okouníka. Opečený na ohni s citrónem chutnal výtečně. V zátoce Nootka Sound bylo vcelku živo, v dohledu byl vždy minimálně jeden rybářský člun. Velryby ale k vidění nebyly, navzdory relativně klidné hladině zálivu. Na setkání s mořským kytovcem jsme si museli počkat do rána, kdy jsem zpozoroval keporkaka, jak se asi 50 m od našeho tábořiště povaluje ve vlnkách u břehu. Obával jsem se, že chudák najel na mělčinu a vydal se tedy prozkoumat situaci. Po cestě jsem iniciativně začal vymýšlet záchrannou akci. Když si mě však velryba všimla, přestala si drbat záda o velkou placatou skálu pod hladinou, odfrkla si a znechuceně odplula.

Po snídani jsme přepluji zbylých 5 km do Yuquotu, kde jsme narazili na naše americké kamarády, kteří právě vyráželi od břehu na další plavbu 38km fjordem až do přístavu Tahsis. Yukot je malebná vesnička, maják, kostelík a jeden indiánský domek. Indiáni tam provozují relativně rozlehlý kemping. Bylo vidět, že sezóna právě začala, tráva posekaná, ale hosté dosud nedorazili. V kostele byla stručná výstavka o historii Yuqotu, který je jedním z historicky nejvýznamnějších přístavů Britské Kolumbie. Měl tam letní sídlo náčelník kmene Nuu-chah-nulthů Maquinna, kotvil tam James Cook a Španělé tam postavili svoji jedinou pevnost v severní Americe. Posléze Yuquot hostil třístranné rozhovory George Vancouvera za Brity, Juana Francisca de la Bodega y Quadra za Španěly a náčelníka Maquinny o budoucím uspořádání regionu. Evropani se tenkrát nedokázali dohodnout a region byl formálně předán zpět do správy náčelníka. Před kostelem se povaloval obratel z velryby, v kempu pak zbytek staršího modelu ‚cedrovky’, tedy kanoe vydlabané z cedrového kmene. Kostel byl plný čerstvě doručených indiánských artefaktů, pečlivě zabalených v bednách amerického National Museum of Natural History. Jsem zvědavý, jak si s navráceným pokladem Nuu-chah-nulthové poradí.

Na minutu přesně v dohodnuté 2 odpoledne vjel do přístavu invazní člun s kapitánem Jeffem, který nás pak po klidné hladině za lehkého deště dopravil na rampu do Tahsisu.

Suma sumárum jsme ujeli za 5 dní pádlování asi 68 km, z toho 48 ve vlnách Pacifiku. Denní dávka v průměru 14 km se ukázala ideální pro pohodovou dovolenou a umožnila nám užít si přírodních krás i ze břehu, pozorovat divokou zvěř a trošku si i zarybařit. Současně jsme měli velkou časovou rezervu pro případné záchranné akce, nepřízeň počasí či zdravotní indospozice. Ukázalo se taky, že do vln Pacifiku se víc než hodí neprůstřelný eskymák. Voda je studená, vlny vysoké a záchranné akce v případě krysy vyčerpávají jak zachraňovaného, tak zachránce. Jen těch velryb jsme mnoho neviděli, tak snad někdy příště.

Tonda a Hroch