Ahój!
Sleduji tady tu debatu o Pálavo-kajaku a nedá mi to, abych nepřidal pár řádků. Sám jsem hrdým vlastníkem tohoto stroje a zdokonalování v záběrech a řízení vzducholodi na svižnější vodě nikdy nezanedbávám, ale jak píše Bahník, kdo zná chování a rychlost Pálavy na volejích uzná, že po dlouhém voleji povolí i ten nejzarputilejší singlista. Osobně jsem tento způsob plavby vyzkoušel loni v Červnu na Ohři, kdy jsem jel s partou kamarádů, kdy jsem byl bez háčka. Kámoši s půjčenými Vydrami rychle upalovali v dál, zatímco já zarputile pádloval sledujíc jejich vzdalující se siluety
Když už tedy člověk po několika hodinách neustále zaostává a partu nedokáže dojet ani při zběsilé sérii rychlých záběrů na sluneční výhni, mající za následek jen brutální tlukot srdce a hučení v uších, nešlo jinak než improvizovat. Stáhl jsem dohromady moje pádlo s rezervním dvěma gumicuky, nastavil jakýs takýs sklon listů a kanoj-kajak pádlo bylo na světě. V dané situaci to byla paráda, pány jsem nejen dojel, ale i předjel.
Takže jako nouzové řešení krizové situace se mi to osvědčilo.
Stejně tak musím dát za pravdu Kmocháčkovi. Je hezké vidět v akci kormidelníky, kteří jen tak točí hruškou, aniž by vyndali pádlo z vody a přesto loď dostanou tam, kam chtějí.
Kouďa