Vodomilným obyvatelům staroslavných území Království českého, Markrabství moravského a Vévodství slezského možná občas připadne myšlenka na splutí nedalekého veletoku. Pohnutkou bývá velkolepá architektura, krásná příroda na březích, ale nejčastěji vznešený a mocný Dunaj sám. Vzhledem ke spolehlivému železničnímu spojení do císařské metropole se takový podnik snadno provede i dnes. Stačí z haly hlavního nádraží vyjít zadním vchodem na ‚Wien Hauptbahnhof Ost‘, na úrovni ulice ‚Karl-Popper-Straße‘ nasednout na tramvaj D směr Nußdorf a za 45 minut stojíte před stejnojmenným jezem se dvěma bronzovými „lvy k Čechám hledícími“¹.

Byvše opěšalí, možná ale jízdu městem přerušíte krátkou přestávkou před Parlamentem, abyste se motivovali monumentálním sousoším Pallas-Athene-Brunnen (1902) z laaského mramoru. Pod zlatem oděnou řeckou bohyní sedící Exekutivu a Legislativu nejspíš přehlédnete, protože Vás pohledem ihned uhrane ztepilý Inn, jenž tam v družném hovoru s půvabnou Donau² blahosklonně vylévá vodu do kašny.

Sličné Elbe und Moldau³ činící totéž na opačné straně kašny Vás zase potěší vzpomínkou na domov.

Pokud se ovšem jako romanticky založený plavec necháte zlákat bronzovou nymfou Donaunixenbrunnen (1861) v nedalekém paláci Ferstel, vstup z Herrengasse 14, snadno hrozí, že se Vám procházka k Dunaji zvrtne v místopisný exkurz kolem „říčních“ fontán.

Přes ulici je totiž skromná Isterbrunnen (1846)⁴, ale hned přes dva rohy stojí hrdá Austriabrunnen (1844). Študovaným netřeba připomínat, že Pád, Dunaj, Visla a Labe⁵ ústí do čtyř různých moří, dokládajíce ústřední postavení monarchie v Evropě a souručenství národů jakbysmet.

Zcela neodolatelná je ovšem Albrechtsbrunnen (1869) na Albertinaplatzu neboli Danubiusbrunnen z mramoru carrarského. Sice se od války nepodařilo najít Moravu, Inn a Dráva se přestěhovaly⁶, ale i tak se impozantní pár, Danubius a Vindobona, vyjímá skvěle mezi dvěma čtveřicemi svých přítoků⁷.

Cestou k Albertině nejspíš zakopnete o římské vykopávky starověkého města Vindobony na Michaelerplatzu, čímž si mimoděk uvědomíte, jak hluboko se na přelomu letopočtu nacházela vyvýšenina s prvním osídlením zdejšího poříčí. Jestliže se ale v zacházce necháte strhnout až k Donnerbrunnen (1739) u kláštera Kapucínů, kde jsou v bronzu další čtyři personifikace řek⁸, skončíte nejspíš udiveni před svatoštěpánským dómem a na Dunaj div že nezapomenete. Název je totiž odvozen od autora G. R. Donnera a s veletokem nemá lautr nic společného. Ovšem spatřit šestnáct řek za hodinu?! To se namane snad jedinkrát za život.

Jestli Vás ale hochkultur šesti fontán neoslňuje ani trochu a chcete co nejrychleji usednout do lodi a oddat se proudu, pak vzhůru na konečnou trasy D, hurá na Nußdorf. A jestli máte na zádech přetěžký bágl s lodí, vězte, že hned na nábřeží čeká kohoutek s lahodnou vodou. A ne aby Vás napadlo vydat se po horní vodě „od Nussdorfu až do Fischamendu, kde bylo zřízeno koryto třináct kilometrů dlouhé, téměř přímé.“⁹ Jednak byste na voleji narazili na obří jez Freudenau, ale hlavně byste minuli centrum samotné Vídně. Nalodíte-li se naopak na dolní vodě, čili z pohodlného mola pod jezem, proplujete ve svižném tempu po Donaukanalu úchvatných sedmnáct kilometrů až k přístavu Albern. Cestou Vás zaujme třeba spalovna Spittelau, Rossauer Kaserne nebo Urania, kulturní centrum s hvězdárnou tyčící se těsně před ústím říčky Wienfluss. Za mnoha a mnoha mosty nakonec jistě nepřehlédnete ani hlavní čistírnu odpadních vod Hauptkläranlage Wien (ř. km 15,2). Ano, i slavné velkoměsto má svůj obyčejný život, i slavný veletok má svá stinná místa. A právě tu méně známou součást Dunaje Vám chci přiblížit, navíc v neobvyklých historických souvislostech, jež nám společná monarchie dala, a které jsme s první válkou zapomněli, ne-li ztratili.

Popíšu Vám svoji druhou plavbu Vídní, kterou jsem vykonal o Velikonocích roku 2025 s jediným účelem: navštívit zapomenutý Hřbitov bezejmenných¹⁰. Přestože je s vídeňským Dunajem tak úzce spjat, většina plavců jej nevědouce míjí. Ve slavných knihách veslaře Mansfielda (1853) ani kajakáře MacGregora (1866), ani kanoistů MacDonella (1890), Milleta (1893) či Blackwooda (1901) není o něm ani písmenko. Přitom jde o příběh velmi pohnutý a nám plavcům někdy až osudově blízký.

Bylo něco po poledni, zvony celého světa mlčely a už půl hodiny vydatně pršelo. U špice nákladního přístavu Alberner Hafen, na říčním kilometru 1918, jsem ostře odlomil a vzal kontra. Zakotvil jsem u velkých balvanů záhozu, obul si suché boty, vytáhnul loď z dosahu vln a vyšplhal po nepříjemně strmém břehu vzhůru mezi topoly. Přeskákal jsem pár kaluží, obešel rozblácený plac a vystoupal na protipovodňovou hráz. Překvapením jsem se zarazil. Výhledu dominovala vysoká sila, před nimi trčely žluté věže betonárky a na rozlehlém areálu stavební firmy ležela hromada obřích nosníků a kdovíčeho. Tady a hřbitov?! Ohlédl jsem se rozpačitě zpátky, ale loď už vidět nebyla, ani pravý břeh. Široký Dunaj se ztrácel za větrolamem a těžké mraky mi visely jen kousek nad hlavou. Chvíli jsem váhal, jestli jsem nezabočil špatně.

Znovu jsem se rozhlédl, ale dole přede mnou byly jen koleje přístavní vlečky, asfaltka do betonárky, živý plot. Pak jsem ji zahlédl. Černá střecha kaple se krčila mezi větvemi. Inu, dokonale hypermoderní vstup na hřbitov, to se jinde nenajde. Tady je každý milimetr pozemků zpeněžen! Seběhl jsem dolů a zase nahoru na nižší hráz. Ve vlhké pláštěnce jsem začal rychle prochládat, ale vyndal jsem foťák a z pěšinky nad rotundou udělal pár snímků. Pršelo mi na brýle, do hledáčku, čočky se rychle mlžily. Sešel jsem po schodech dolů, zjevně na úroveň původního terénu, kde se tísnila skupinka stromů. Choulí se v dolíčku, jako by chtěly před komerční nenažraností dneška aspoň větvemi ukrýt své smutné tajemství z minulosti. Po krátkém zastavení k modlitbě jsem prošel pomyslnou brankou. Nalevo nápis „Friedhof der Namenlosen“, napravo letopočty „1900 – 1935“. Další fotky i vzpomínky jsou rozmazané.

Řady černých křížů. Někde zavěšené růžence, pár svazečků květin, často umělých. Jen tu a tam jméno, některá dost česká. Občas věk, vzácně povolání. Cestičky mezi jednotlivými hroby byly rozmáčené. Záhy jsem cítil, jak mi do bot pomalu zatéká studená voda. Další a další kříže. Sto čtyři jich tu má být. Na každém stříbrná soška Ukřižovaného. Na štítku občas „Unbekannt“, ale nejčastěji „Namenlos“. Přešel jsem do pravé poloviny hřbitůvku. „Sepperl“ připlul v krabici od bot … jeho litinový kříž zdobí pár plyšových medvídků. Opodál „jedenáctiletý Wilhelm rukou cizího člověka“ … to nelze obejmout ani nejvroucnější prosbou. Zachvěl jsem se chladem.

Zamířil jsem nazpět ke kapli Zmrtvýchvstání Páně, ale na vnitřní straně symbolické branky mě zastavila deska se zlatými verši: „Tief im Schatten alter Rüstern \ Starren Kreuze hier am düstern \ Uferrand.“ Poslední řádek je v uvozovkách: „‚Namenlos‘“. Místo podpisu „Gedicht v. Graf Wickenburg“. Nevzmohl jsem se než na fotku, jak mnou třásla zima.

Až za pár měsíců objevím první překlad této básně od Jiřího Wolkera z roku 1918. Už za pár týdnů pochopím, co sem napodruhé, tedy na sklonku léta roku 1909, přivedlo Antonína Bernáška, tehdy dvaatřicetiletého básníka Karla Tomana. Jen pár dní a zjistím, že i báseň v Machátově Dunaji z roku 1935 je táž. Byl Velký pátek a mě čekala dlouhá plavba kolem tří katedrál. Otočil jsem se k odchodu, zrakem se dotkl velkých liter skrápěných deštěm a podle zvyku se rozloučil: „Odpočívejte v pokoji.“ Requiescant in pace.

Mokrý na kost jsem to přesmutné místo spěšně opustil, aniž bych věděl o klíčové roli Josefa Fuchse (1906–1996), kterému podle jedné pamětní desky „bylo uděleno zlaté ocenění Za zásluhy o Vídeň“. Celá desetiletí pečoval o hřbitov a usilovně se snažil dohledat jména nalezených utonuvších lidí. Stejně tak nepochopena zůstala v tu chvíli druhá deska na zadní straně kaple. Svým textem odkazuje na původní část hřbitova Friedhof für Ertrunkene, kde se pohřbívalo do roku 1900. Ležel níž a blíže k řece, a proto byl často zaplavován vzedmutým Dunajem. Podle starších fotek tam ještě v roce 2005 stál mezi stromy symbolický kříž a nad ním cedulka s nápisem: „Friedhof der Namenlosen, 1840-1900, 478 Tote“.

Jestli je nyní na té desce na kapli text: ‚dodnes je zde pohřbeno 478 obětí‘, jedná se potom o nápis dvakrát přenesený. Stará část hřbitova totiž zcela a nenávratně zmizela v prosinci 2012 při rozšiřování přístavu. Stromy byly vykáceny, povrch zplanýrován. Zmizely hroby, zaniklo místo. A ztratil se i poslední kříž a s ním po dlouhých desetiletích nenávratně mizí vzpomínky na duše kdysi utonulých.

Když na Dunaji prší, je slzí plná řeka. Vyplul jsem na jihovýchod za sluncem. Do Budapešti mi zbývalo dvě stě sedmdesát kilometrů.

O Bílé sobotě déšť nadobro ustal, nad ztichlou katedrálou svatého Martina již zprudka uháněly bílé kumuly. Na Velikonoční neděli jsem z přemíry dubnového slunce dorazil před ostřihomskou baziliku s bronzovým čelem, a to přesně ve chvíli, kdy poslední paprsek opouštěl západní portál. V pondělí odpoledne jsem se už dokonale spálený smál zpod Margaretina mostu na novogotický parlament. Ze svatoštěpánské baziliky minor jsem z dálky nad střechami zahlédl jen nejvyšší lucernu. Báseň Jánose Aranyho Híd–avatás se do povznesené chvíle vůbec nehodila.

Domů jsem jel zas Metropolitanem, po stejných kolejích jako předloni z Constanțy, stejným vlakem jako před třemi lety ze Szobu. Co všechno jsem na Dunaji za ty roky a tisíce kilometrů pochopil. Přál jsem si teď potkat Někoho, abych mu mohl aspoň v náznaku říct to nejmenší, třeba jen vyslovit heslo: Ecce homo. Ale všude kolem jen sluchátka v uších a skleněné destičky před očima. Jako kdybych Baumanovu Morální slepotu právě nečetl, ale byl jí přímo účasten. Sám mezi řádky.

Před Brnem vlak náhle zastaví. Čekáme v polích pět minut, potom deset. Uplyne půlhodina a nabíráme lidi z jiné soupravy. Nakonec oklikou míjíme centrum Brna. Jakýsi nešťastník skokem pod vlak ukončil svůj příběh. Uprostřed věty. Jak neodbytně mi připomněl báseň mladého pana Bernáška.

Doma jsem si pln očekávání otevřel Tomanův Fischamend. Po dvou a půl letech jsem nedočkavě četl stejné verše, ale nepoznával je. Hebkou krajinou první sloky jsem prošel bez dotyku, ani „oslnivá běl zdí hřbitova“ ve druhé mě nezastavila. Náhle jsem se ocitl zpět u kaple Zmrtvýchvstání Páně. „‚Ti bezejmenní, jež přinesla voda,\ requiescant in pace.‘“ Takže žádný Fischamend! Ani sv. Quirinius, ani sv. Petr, nýbrž bezpochyby Albern! Sáhl jsem spěšně po multilingvní Antológii o Dunaji a nalistoval Bielikův překlad: „Hlboko v tieni starých brestov \ Tam nemo hľadia kríže na temnom \ brehu.“ Poslední verš poctivě s uvozovkami: „‚Namenlos‘.“ A, ano, autor: Albert (!) Graf von Wickenburg. Horečnatě jsem vzal zaprášenou fotokopii Dunaj od Antonína Macháta vydanou roku 1935 a o překot hledal onu pasáž pod Vídní. Matně mi na mysli vytanula drobná nejasnost, na ilustracích mi tehdy něco neštymovalo. A bác! Na straně šedesát dva pérovkou nakreslená branka s nápisem ‚Friedhof der Namenlosen‘ a na vedlejší straně verše: „V temném stínu starých stromů \ stojí kříže bez kamenů \ nad hroby“ A poslední řádek?! Samozřejmě důkaz, byť s vynecháním uvozovek: „bez jména.“ Identická báseň jako na hřbitově! Nehledal jsem je. Samy ke mně přišly. A žádný anonym, pane Macháte a paní Wolkerová, nýbrž básník a spisovatel Albrecht Capello Graf von Wickenburg (1838–1911).

Znova jsem se začetl do devadesát let starého příběhu hřbitova a znova oceňoval jedinečnost stařičkého průvodce po Dunaji. Tolik podrobností. To musel mít jednoznačně z první ruky! Větší detaily jsem později našel už jen v Plzeňských listech z r. 1899 a tím také pochopil, že Zdeněk Raušar na sklonku předminulého století musel reportovat o té původní části hřbitova. Nová, za hrází, v den jeho procházky ještě neexistovala. Další střípky pak do sebe zapadaly rychle. Jestliže byla kaple postavena až roku 1935, tak ji samozřejmě Machát nemůže mít na žádném obrázku. A proč Eduard Tomek nakreslil ilustrace dvě? Protože v tu dobu byly přece i hřbitovy dva! Na první je tudíž ta nová část s plotem, brankou a nad ní umístěným nápisem, kdežto na druhé je ten starý hřbitov dole před hrází, s hroby bez kamenů a jen s dřevěnými kříži. Spočítal jsem stránky. Antonín Machát věnoval čtyři z devadesáti na jediný hřbitov. Stejný prostor dal už jen osudnému selhání nadporučíka Mikuláše Herbaye na mostě Spitzbrücke 13. listopadu 1805, což vedlo bezprostředně ke Slavkovu. Ano, malé a velké dějiny na vídeňském Dunaji par excellence. A tohle všechno jsme s monarchií zapomněli. Jenže těmi příběhy musela žít celá tehdejší Vídeň. Nabyl jsem přesvědčení, že to místo museli znát na začátku dvacátého století ve městě úplně všichni, Masaryka, Machara, Gellnera, Olbrachta, ani Tomana nevyjímaje.

Nu a co se v téhle zapomenuté končině změnilo za devadesát let od vydání Machátova průvodce? Především samotný Dunaj a rameno protékající centrem Vídně¹¹. Již do druhé světové války bylo všechno zkanalizováno a starému rameni definitivně přilehl název Donaukanal. Na zpevňování hrází z roku 1935, při kterém došlo i k obezdění nové části hřbitova, navázalo roku 1941 vyhloubení albernského přístavu pro služby Reichu. Říčka Schwechat byla ještě více odkloněna od Albernu a skrze dřívější maličkou odbočku Kalter Gang a dunajské rameno Ziegelwasser dnes veškeré její vody ústí do Dunaje až pod lanovým mostem Barbarabrücke (ř. km 1914,3). V důsledku rozsáhlých stavebních úprav koryta, břehů a nivy tak zcela zanikl velký vracák tvořící se po dlouhá desetiletí pod ústím kanálu. Proto Dunaj už dnes nevydává své oběti u Hřbitova bezejmenných, který je ostatně dalším pohřbům dávno uzavřen. A proto je také nutné, chcete-li hřbitov navštívit během plavby, abyste pluli těsně podél pravého břehu a na konci larzen u červeného majáku po odlomení zostra zabírali. Dostavba jezu a elektrárny ve Freudenau (1998) na proudění vody už nic nezměnila. Přestože se povodňové hráze během posledního století několikrát zvýšily, velká voda v roce 2002 „nový“ hřbitov stejně znovu zatopila. Při zmíněném rozšiřování přístavu (2012) navždy zanikla stará část. Nedávno (2016) zmizel i hostinec Ettl, alias „Zum Friedhof der Namenlosen“. Objevila se betonárka, ztratil se kříž, ale stará Wickenburgova báseň zůstala. Snad se z naší paměti neztratí pohnutá historie lidí, kteří se ztratili sami sobě. Snad k tomu přispějí i tyto řádky¹².

Dan Fiala

P.S. Až někdy o Dušičkách na konci Smíchova uvidíte, kterak spolek Vltavan klade na hladinu pamětní věnec, pomněte na ty, kdož nás ve vlnách předešli. Nám zbývajícím, kteříž jsme v ledové vodě měli o doušek vzduchu navíc, se štěstím se sluší a nezbývá, než děkovat za každý den. A kdybyste náhodou na první neděli po svátku Všech svatých zavítali do Vídně, zajděte k Dunaji, třeba tam zahlédnete obrovskou kytici vyplouvající z albernského přístavu na pouť směrem k Budapešti. Členové tamního spolku, rybářského klubu Albern, si už 120 let každoročně s dechovkou připomínají bezejmenné oběti Dunaje a na vor s květinami dávají trojjazyčný nápis v němčině, češtině a maďarštině. Náhoda nebo spíš společný zvyk z dob Rakouska-Uherska? Kdo ví.

Poznámky pod čarou

¹ Antonín Machát, DUNAJ (1935, Vídeň, Vídeňská lidová knihovna, sv. 33, ilustroval Eduard Tomek), s. 56. ↩

² Při důkladném pohledu na poprsí si rychle osvojíte německé rody a nebudete dumat nad transgenderismem. ↩

³ Zkuste uhodnout, která je která, nápověda je v dalším textu. ↩

⁴ Vstup z Herrengasse 13, skrze Palais Niederösterreich, otevřeno jen v úředních hodinách. Při pohledu na Der Ister můžete s Hölderlinem zvolat: „Jetzt komme, Feuer!“ protože fontána je na suchu. ↩

⁵ Německé rody jsou ošemetné, intuice češtiny klame (der Po, die Donau, die Weichsel, die Elbe). Tož pozor na poprsí, pánové! Pád drží v ruce starověký klíč od naviglií (Naviglio Grande, N. Langosco, N. della Martesana, N. Pavese, aj.), Vislu poznáte podle bobřích kůží, Labe se opírá o Krakonoše. A Dunaj? Ta si nevinně hraje s pramenem vlasů, jako by žádný pramen řeka neměla, což je ovšem římská pověra. Z lenosti. Dvě řeky mají kormidlo, dvě pádlo, jako odkaz na splavnost. Není to výzva?! Čtyřlístková nádržka je z mauthausenské žuly, sochy z bronzu a sloup z vápence. Kašna je díkem Vídeňanů „Dobrotivému“ císaři za dostavěný vodovod. ↩

⁶ Schovávají se v rohu nalevo od vchodu do Motýlího domu (Schmetterlinghaus) v Burggarten. ↩

⁷ Zleva: jako děti Mur, Salzach, Morava a větší Sáva, napravo větší Tisa a děti Rába, Enže a Traun. ↩

⁸ Fontáně vévodí Providentia čili Prozřetelnost, symbol monarchie. Na ruce má hada, Minervin symbol moudrosti a opírá se o štít s Janusovou dvojí tváří znající tak minulé i budoucí. Pod ní skotačí čtyři putti se štikou, kaprem, sumcem a jeseterem. Na obrubě se pak potkává starý převozník Enže s pádlem, cudná Morava sahající do škeble a opírající se o knihu s bitvou Marka Aurelia s Markomany, mladý Traun lovící rybu trojzubcem a konečně půvabná Ybbs držící amforu. ↩

⁹ Machát, Dunaj, s. 55. ↩

¹⁰ Dřívější plavby, jež vedly ke geografickým a literárním objevům, popisuje úvodní stať „Trojí pláč za Fischamend aneb vídeňské etudy o ztracených lidech, mizejícím Dunaji a zapomenutých básních“. ↩

¹¹ Podrobnostem o historickém vývoji Dunaje ve Vídni a jeho morfologických proměnách se věnuji v navazující stati „Druhý pláč za Fischamend aneb mizení vídeňského Dunaje pohledem vodohospodáře“. ↩

¹² Závěrečná část cyklu „Třetí pláč za Fischamend aneb vídeňský příběh Karla Tomana zapomenutý na břehu Dunaje“ se věnuje hledání a nalézání okolností životního příběhu Karla Tomana a vzniku jeho přelomové básně Fischamend, jež vyšla poprvé v Moderní Revue 8. července 1913 a knižně ve Slunečních hodinách v prosinci 1913. ↩