Já jednou v zimě sebevědomě vjel do válce, který se udělal na Pěnkavě na Sázavě. Takhle to bylo, když jsme udělal jednu ze základních chyb:

Na Pěnkavě je silný proud a jez si tedy nemůžu prohlédnout. "Hele, je to jasný. Šlajsna jde zprava doleva, pod ní je vlna, která ti nafackuje a v ní musíš uhnout doprava," udílím pokyny, aniž bych se do jezu podíval. "Kdybys plaval, tak vpravo dole je laguna, kde se dá všechno pochytat."

Přijíždím k jezu. Ještě před korunou vidím, že jsem všechno udělal špatně. Jsem moc vpravo, podle mnou se objevil silný válec a daleko za ním teprve šikmá vlna, která by mě vyvezla do klidnější vody.

Zkusím pořádně zabrat, abych válec prostřelil, ale je mi to málo platné. Chvilku rotuji pod jezem a pak zbaběle opouštím loď. Plavu ke spásné laguně, že tam zachytím sebe, kajak i pádlo. Jenže laguna nikde, voda rychle teče, a tak mám sám co dělat, abych se vyškrábal na břeh. Kajak mezitím odplouvá v dál.

Následuje sprint po kamenitém břehu, který se po chvíli mění na úsporný indiánský běh a nakonec na chůzi. Až za půl kilometru se na mě šklebí dva závodníci - kanoisté sjezdaři, kteří můj kajak dotlačili ke břehu. "To bude drahý, to bude hodně piv." Další sjezdař dostihne pádlo a hází ho na břeh. Díky, kluci! Mohl jsem taky stíhat svoji loď třeba pět kilometrů.

"Proč jste nejeli za mnou a nechytili mi kajak?" Zlobím se na Hanku a Jeníka, když mne dojíždějí. "Oba jsme zaplavali," zní lakonická odpověď. Oba sice jez po mém karambolu prohlédli a jeli jinudy, ale přesto se zvrhli. Na rozdíl ode mne ovšem mohli chytit své kajaky dříve a bez problémů.