Jsem toulavej. Přesouvám se z bodu A do bodu B mokrou cestou na turistických kánoích. Sedím a jedu, kolem to pěkně šplouchá a šumí, svítíčko sluní, tráva roste, ptáci zpívají, ovádi bzučí, vítr v zádech, vítr všude, buřina, průtrž mračen, kroupy bubnující o loď, sněhové vločky se jen sypou, duha. V mém daleko širokém příbuzenstvu žádný vodák, okopávačů mrkve a kosičů trávy požehnaně. Bod A se nachází pokud možno nejblíže prameni či je to soutok, bod B je ústí toku. Vše mezi bodem A a B je fajn poznat, překonat a vidět. Aspoň jednou. Jsem zvědavej. Na vodu je dobré se dostat aspoň jednou za měsíc a ukojit touhu. Nikoliv všechny toky tečou celoročně. Vše, co teče doma, je za humny a dá se zvládnout i v omezeném čase. Více km napádluji, když pluji sám. Ne každý rád štreky, s hltáním kilometrů to nemá nic společného. Společnost vítám, sdílení zážitků je příjemný pocit. Aspoň dvě auta šetří čas a řeší destinace, kde veřejná doprava není. Vodáčtí kamarádi a auto je nutnost. Nemám podmínky a většinou se nebojím. Vše padesát na padesát vynechám. Zneschopnit se si nemohu dovolit. Nemít podmínky je přijímáno s rozpaky. Kajak nejezdím, otevřená kánoe 8,8 angl. stop dlouhá do jisté míry kompenzuje výhody kajaku na divoké vodě, na tekoucí a zapadané předčí. Toulat se krajinou (nebo pod krajinou) na kole, koloběžce, koni, běžkách, pěšky, dopravou, kombinovaně je fajn.