Dneska by to šlo. Třetí březnová sobota byl slunný a teplý den, i když stav vody vyvolával otazníky – 114 cm je o 6 cm méně, než udává limit pro splutí. Nasedáme a navazujeme na loňskou etapu ze Šelmberka.

Hráz přírodního koupaliště na Smršťově byla tentokrát vypuštěna, a tak v řečišti bylo reálných 30-50 cm hloubky. Krátce po proplutí hráze došlo k prvnímu přenášení, kdy mohutný strom zcela zatarasil řečiště. Takových případů bude dneska ještě asi 9. Sotva zmizí za zády chatky rekreačního zařízení, obtočí říčka hospodářskou usedlost, jež byla za velké vody v roce 2013 silně zasažena velkou povodní. Mohutné protipovodňové valy zbudované po této stoleté vodě jsou toho němým pozůstatkem.

Voda se vesele převaluje přes padlé větve pod vysokými břehy a příjemně teče. Tak akorát pro začátečníky, kteří už mají něco málo naježděno. Vyjma několika zátarasů a přenášení se jede pohodově. Sem tam si cestu prostřiháváme. Nepříjemnosti způsobí nízký ohradník, který si nadzvedneme (ale pak uvedeme do původního stavu). Nad Louňovicemi zadržuje hodně vody nesjízdný jez a umožňuje tak bezproblémový průjezd za cenu voleje. Pod jezem se pokračuje v celkem úzkém koridoru mezi naplaveninou a zatravněným regulovaným břehem. Sotva mineme druhý louňovický most (silnice II/150), nastává to pravé vrbičkové peklo.

Nečekal jsem ho zrovna tady a v takové míře, a tak znovu tasíme připravenou techniku a prostřiháváme si zahradnickými pákovými nůžkami cestu ve větvičkovém tunelu. Já se držím silnějších větví, abych zastavil loď a Pavel nám klestí cestu dál.

Šířka průjezdného koryta je sotva metr a půl, vlevo neprodyšný zátaras z větví a vpravo vysoký hliněný břeh, ze kterého voda postupně ukrajuje zeminu. Po chvilce Pavel ohlásí světlo na konci tunelu, ale po pár metrech se jen změní povaha vrbičkového zátarasu. Řeka se opticky rozšíří a než připlujeme k louňovickému mlýnu, několikrát nám zamává unikající ledňáček při zdolávání dalších a dalších popadaných větví a stromů. Z chat u vody, kde panuje jarní pohodička, se ozývá první „ahój“.

Jez u zřícenin bývalého mlýna si odvažuji sám splout. I za tak nízkého stavu jsem ho mohl dát s háčkem, ale což. Na příštím úseku se konečně ohlásí onen nízký stav, který nám doposud nezpůsoboval větší potíže. Vyskakujeme z lodi a sem tam ji musíme šoupat po kamenech. Když pak přetahujeme hráz, kterou vytvořil staletý smrk a naplavené klády, volá na nás obyvatel v lese odstaveného železničního vagónu, že když už jsme tam, můžeme klidně to dřevo vytáhnout. Než doplujeme do Ostrova, projeví se na mnoha místech nízký stav vody a cestu nám zkříží i další, nedávnou vichřicí schvácené jehličnany. Hrázičku z kamení pod mostem v Ostrově musíme dokonce přetáhnout, abychom pak vpluli na stojatou vodu. Zdejší nutrie jsou zatím plaché, že samou nervozitou nevědí, jak by nám nejlépe uplavaly. Bublinky pod vodou stejně prozrazují směr jejich úniku. V tomhle nekonečném voleji tu dokonce nějaký splašený bobr ohlodal strom, ale k jeho smůle mu spadl na druhou stranu. Beztak by to bylo jen „tahání dříví do lesa…“

Celá tahle kilometrová štace na stojaté vodě je důsledkem vzdutí mohutného jezu Nové Mlýny, kde MVE způsobí také cca stometrové přenášení a dalších desítky metrů vláčení lodi po mělčinách. Následuje další "jezero", které má tentokrát na svědomí Vítův mlýn a jeho nesjízdný splav. Náhon znovu ubere řece šťávu a v kamenitém řečišti pod ním musíme táhnout loď i pod bonusovým smrkem, který tu spadl, aby znemožnil proplutí za jakéhokoli vodního stavu. Teprve když je řeka opět "kompletní", za občasného drhnutí míjíme pravý skautský tábor, kde přes léto stojí teepee a spartánsky zařízený sroubek dává nádech romantiky jak z Londonových románů. Také průjezd trampské osady u Polánky je příjemnou záležitostí, kde z jedné strany vystupují z vody romantické skály a z druhé jsme takřka součástí života v osadě. "Ahój!!! Tak jste letos první," oznamuje nám chlapík.

Po dalších peripetiích s nízkým vodním stavem a pak napadanými větvemi se přes Znosim dostáváme do Vlašimi, kde na stojatých vodách doklepeme naši dnešní štaci.

Loď naposledy vyndáváme z vody pod Billou, kde narušíme klid krotké nutrií rodince. Ani letos jsme se nevykoupali, přenesli jsme zcela 10x, přetahovali asi 18x. „Chtělo to víc vody,“ shodujeme se. Přesto se za takového stavu dá celkem obstojně projet.

Jan Štícha