Vloni na jaře jeden náš kamarád sháněl pro žďárské vodní skautíky plastové lodě, o kterých jsme věděli, že jsou prakticky nezničitelné. Nicméně pro skauty prakticky nezaplatitelné. A protože ten zmíněný kamarád pracuje v oboru a vyrábí zase barely do těchto lodí, domluvili se s výrobci na vzájemně výhodných podmínkách: "My pošleme barely a vy zase lodě." V rámci této akce poslali "loďotvůrci" i několik nepovedených plastových kánoí, jako recyklovatelný materiál, právě na ty barely. A při jedné hospodské rozpravě jsem se vsadil, že z toho šrotu dokážu udělat použitelnou loď.

Tož jsem uřízl dva, jakž takž nešišaté konce, jeden červený se žlutým melírem a druhý modrý. Letlampou jsem to trochu pokroutil, spasoval do sebe, vypatlal to silikonem, sešrouboval vratovejma šroubama a "Duhový Zmetek", jak jsem tenhle výtvor vzhledem k jeho vzhledu a původu pojmenoval, byl na světě. My jsme taková rekreační vodácká partička, moc toho neumíme, ale jezdíme rádi v létě i v zimě, když je někde nějaká vody. Já jsem vždycky po kajaku pokukoval. Měl jsem ale strach, že z toho nedokážu dost rychle vypadnout, protože eskymáka neumím, a už se ho učit nebudu. Tahle obava u Zmetka odpadla, protože díra je dost velká a velice dobře se nastupuje i vystupuje (ono po čtyřicítce už člověk ocení trochu toho pohodlí). Dovnitř jsem nainstaloval plastovou zahradní sedačku a místo šprycky jsem uzmul z domácnosti igelitový ubrus, který jsem připevnil gumicukem.

Premiéru si Duhový Zmetek odbyl na kanále pod Vírskou přehradou. Snažil jsem se o totéž, co předváděli rodeoví kajakáři, a tak jsem se posadil do lodě nahoře na stráni, a nechal se sešoupnout do vody. Po trávě jsem sjel lehce a stejně lehce jsem se zapíchnul i do vody. V tom okamžiku však gumicuk i ubrus povolili a já jsem pokračoval přímo vpřed, tedy ke dnu. A tak jsme projeli kanálem každý zvlášť a já jsem si během té cesty mohl v klidu promyslet další konstrukční zlepšení. Jelikož jsem veterinář, vzal jsem černou a bílou pogumovanou zástěru (aby těch barev nebylo málo) a pomocí chirurgické jehly a hedvábí jsem vyrobil šprycdeku, která už nějaký ten nápor vod udrží.

A od té doby už si se Zmetkem celkem rozumíme. Pro můj styl jízdy "start-cíl" funguje dostatečně. Žádné parádičky se na něm dělat nedají,bale to já ani nechci. Stačí mi, že na něm v pohodě zdolám i trochu šplouchavější vodu. Sjeli jsme si Svratku z Víru, Oslavu z Náměště, Bobrůvku - Loučku ze Strážku, Sázavu ze Žďáru a třeba se podíváme i někam dál.

Vloni jsem na něm absolvoval i puťák na Lužnici. Vzhledem k tomu, že je dost prostorný, jsem si v něm odvezl i bagáž. Díky pohodlnému posezu a dostatku místa pro nohy jsem i po celodenním pádlování nelezl ven zkroucený jak paragraf. Takže jsem na vodě v pohodě a navíc vědomí, že je to patrně jedinný prototyp na světě, mi dodává ještě větší požitek z jízdy.

Áhoj Bobřa