V sobotu zemřel v nedožitých šedesáti letech vynikající vodák, cestovatel a autor mnoha cestopisných filmů Marek Srba. Odešel ve spánku tiše, jakoby soukromě, aby nerušil.
Markovy stopy vyrážely z jeho brněnského ateliéru a mířily do tajuplných zákoutí moravských řek, kam vodil své kamarády, do delty Dunaje, jejímž byl znalcem, ale jsou i na březích pyrenejských i skandinávských řek, na Yukonu, Stikine a v Patagonii. Článek jsem četl snad šestkrát a myslel jsem přitom na něho. Marek Srba měl složitou povahu, ale jedno se mu nedá vzít: Měl rád život a uměl si ho nejen užít, ale i vážit. Tak, jak jej představuje článek, Marek byl opravdu poutník, na svých vodáckých výpravách i ve své nelehké umělecké duši. Cíl, který vtisknul svým cestám, býval vždy ztělesněným snem, a Marek za ním šel s odhodláním, vírou a pevnou vůlí, ale také s laskavým humorem, ohledem na ostatní a s respektem vůči kráse světa a poetičností chvíle.
A tak budu číst posedmé tento neobyčejný článek a budu vzpomínat na naše společné cesty, budu vzpomínat na Marka Srbu. A za letních nocí vzhlédnu ke hvězdám a budu hledat jeho stopy na Mléčné dráze. Protože kam jinam by Poutník jako on měl odejít?