neboli
Riders On The Storm

Znáte stejnojmennou skladbu skupiny Doors? Podmaňující basová linka, rozprchlé jakoby těkavé tóny elektrického piána, do toho zvuk hromu, a hlas nesmrtelného Jima Morrisona, vyznávající osudovost života, která vede muže cestami, kde k sobě mají život a naplnění některých jeho podivných stránek proklatě blízko?

Zřejmě jsou místa, která mají pro člověka magický význam. Pro mne je to řeka Arda, která se probíjí nepřístupnou změtí skalnatých hor a roklí bulharských Rodop. Poprvé jsem se zde byl před třiceti léty poté, co se rozpadla výprava stopem na bulharské řeky. Toulal jsem se po horských loukách a místní lovec mi ukazoval starověké památky, které se staly známými až v posledních létech. V klidu zdejších hor jsem našel mír na závěr dlouhé kapitoly života on the road. Měl jsem zde přátele. Sem jsem na svém posledním híči pozval ženu a počal zde dceru. A po dalším čtvrtstoletí jsem na Ardu přivedl osvědčené kamarády vodáky, aby mi pomohli to, co se před lety nepovedlo, a to Ardu v celé její délce splout.

Arda teče ve zhruba pětatřicetikilometrovém divokém údolí, které je přístupné jen na jednom místě – něco za polovinou toku u Ďábelského mostu, což je úžasná stavba z 15. století. Plavbu máme plánovanou na dva dny s tím, že u mostu přespíme. Realita (vodní stav a čas) však redukovaly splutí pouze na spodní úsek od Ďábelského mostu k přehradnímu jezeru Kardžali. Večer před splutím se rozhodujeme, že na vodu půjdou vyspělejší jezdci, a druhá část naší čtrnáctičlenné výpravy půjde horami podél Ardy pěšky. Řidič František, který kučíruje naší šestnáctku Iveco, s ní mistrně zajíždí z Ardina až k mostu. Nafukujeme pálavu, baraku a čtyřku raft, a po úlitbě (nezbytném rituálu) vyráží obě skupiny za svým cílem. Dost dobře nevíme, co nás čeká. Nevíme pořádně ani, jak dlouhá bude naše cesta. Kolíňáci, kteří Ardu jeli před dvěma léty, neměli podmínky k tomu, aby dělali podrobnější dokumentaci. Vody je dost, a první peřej pod mostem je slibná – zpěněná voda nese na kámen magneťák, který se rychle blíží. Kdo tuto peřej bezproblémově nezvládne, ať raději nejezdí dál.

Noříme se do Ardy a řeka se rozbíhá. Klidnější úseky se střídají s průskoky mezi balvany rozmanitých barev a tvarů. Řeka je někdy poklidná a mírná, jindy se formuje do kaskád mezi skalami. Některá místa prohlížíme prve, než je sjedeme. Všechny tváře řeky však lemuje nepřístupné divoké údolí, tvořené strmými zalesněnými svahy a skalami. S obavami myslíme na naše pěšce, kaňon se nám totiž jeví jako neprůchodný. Plavbu zvládáme: Baraka se sice zvrhá, ale plaváčci řeší situaci v pohodě, v pálavce visíme jednu chvíli také na hraně – už jsem si v pěně hledal místo, kam lehnu, ale Milan vše udržel na pádle. Raft vedený čtyřmi rozjařenými mladými muži nemá ani ve složitých pasážích problém.

Co ale je problém, je počasí. Od rána jsou ve vzduchu páry, a ačkoliv mám chvilku naději, že černotu před námi nějakým bočním údolím ošidíme, opak je pravdou. Z dálky se ozývá hrom, narůstající mrak nás obchvacuje zepředu i zezadu, a na údolí padá tísnivá tmavá deka. Domlouvám se s Laďou, že až to začne, schováme se na břehu. Zásvit blesku a prudké zahřmění nám nedovoluje dlouhé vybírání. „Pádla nechte u lodí, hliník je vodič“, volá Zuzana. „Vytáhněte lodě. A vypněte mobily“. Vylézám několik metrů po svahu do mladého lesa, usedám na bobek a nechám se bičovat prudkým deštěm, který proráží koruny stromů. Lituji, že jsem si nevzal nic na sebe, mám jen tenký neoprén a začíná mi být zima. Přes listí zahlédám žhavý drát blesku a okamžité prásknutí napovídá, že to bylo do kopce přes řeku. Další blesk udeří do skalnaté stěny na druhém břehu a sjíždí po ní až do vody. Další ránu předchází jen stín světla – anebo to bylo naopak? Uvažuji o tom, mám-li dát od sebe fotoaparát a hodinky, ten kluk u Rudíkova to koupil do spreje, který držel v ruce – ale jsem ztuhlý se zvednout. Člověk někdy musí mít štěstí. Sedím celý mokrý a užívám si každou vteřinu. Hodinu dlouhou jak hodin pět. Konečně se zdá, že se bouřka vzdaluje. „Pojedeme“, říká Laďa. „Ještě deset minut počkáme“, namítám, „je to objektivně nebezpečné“. Přesto je jednou nutno vyrazit, a tak sestupujeme k lodím. Zásvit blesku a rána v blízkosti nás vyhání nazpět do úkrytu.

A pak již opravdu jedeme. Bouřka ještě neodezněla a hrom ozývající se z různých stran varuje, že se může vrátit. Podél svahů stoupají páry a nad řekou panuje stísněné šero, které umocňuje hluk peřejí mezi skalami. Arda nám předvádí svou nadvládu kombinací divokého terénu, počasí, i peřejí, prokládaných klidnějšími úseky nadechnutí k dalším překvapením. Zvykáme si na řeku a objektivní podmínky a odvádíme poctivou týmovou vodáckou práci: Navádění, prohlížení náročnějších míst, jízdu v najeté stopě, jištění. Dodržujeme rozestupy lodí i pořadí. Řeka je náročná, ale krásná. Pomalu jí však přece jen začínáme mít dost a v myšlenkách již očekáváme most před ústím do jezera, kde nás má očekávat František s Ivecem.

A pak vidíme most jako posla z jiného světa, přistáváme do opětovného deště, a dostáváme informace o druhé skupině. Ta se musela vrátit k Ďábelskému mostu poté, co skončila cesta a oni ztratili orientaci v bludišti údolí. Bouřku přečkali v opuštěném domě, když deset metrů od nich udeřil do sloupu blesk. Konečně se setkáváme všichni opět v Ardinu na kebabu a Zagorce. V rukách a myslích ještě doznívá proběhlá plavba. Byla něčím víc než vodáckým zážitkem: Kromě obvyklé únavy cítím i uspokojení a zvláštní elektrizující napětí, kterým mne Arda nabila, které mne s ní spojuje, a které si z ní odnáším do života dál.

Praktické informace:

Sjeli vodáci Sokola Brno I dne 2. července 2011 v délce cca 16 km, WW I – III, doba plavby 5 hodin (z toho hodina čekání v bouřce), příliš jsme nespěchali. Pro pálavku a baraku sjízdné v celé délce, raft přenášel asi dvě místa (viz foto). Běžný letní vodní stav ve všední den zřejmě dostačuje na splutí.

K námi sjetému úseku se lze dostat po značené cestě z Ardina k Diavolskemu mostu (asi 10 km), průjezdné i pro mikrobus se šikovným řidičem, ale bez vleku a za sucha. U mostu lze přespat v krytém přístěnku, pitnou vodu si raději vezměte sebou. Končit lze u dvou mostů asi kilometr před ústím Ardy do jezera Kardžali (vede k nim asfaltka po pravém břehu jezera, na jehož odpadky notně zasviněných březích lze stanovat), případně můžete dojet již zklidněnou řekou až do jezera.

Pro pěšáky jsou nádherné treky po okolních horách – třeba od mostu po levém břehu proti proudu Ardy na Galabovo, Sokolí hnízdo, a horské louky, na kterých lze najít starodávná kultovní místa, křišťály, spoustou teplomilných rostlin a hub… Ale sežeňte si dobrou mapu, je-li. Anebo minimálně podrobný snímek krajiny z Googlu pro hrubou orientaci.

Vladimír Hejtmánek