Po Gruzii jsem pokukovala už dlouho, protože v této zemi je snad vše: hory, řeky i moře. Když se rozsvítila na covid semaforu oranžově, bylo rozhodnuto. Letěli jsme dva, v jednom loďáku loď a pumpa, ve druhém vše ostatní a v malých batůžcích to, co se nevešlo. Z letiště do hotelu nás vezl taxík, využil naší neznalosti místních cen a pořádně nás natáhl. Z odporu k taxíkům jsme další den vyrazili na Maršutku a zamířili do Oni, městečka na řece Rioni, kde měla začít naše plavba.

Maršutky, maličké autobusy typické pro Gruzi, mají jen přibližný jízdní řád, který se dozvíte na pokladně větších autobusových nádraží. Prodavačka zpravidla neumí ani rusky, natož anglicky, ale místa se naštěstí vyslovují stejně. Čas vám napíše na kus papíru, a tak víte vše, co potřebujete. Řidič si s celým autobusem zajede na tržiště nakoupit jablka s melouny či navštívit kamaráda, u kterého si přivydělává převozem věcí, takže zdržení pár hodin je zcela běžné. Za to se vás zeptá na jméno, náboženské vyznání a kam přesně jedete, aby vás vysadil před správným domem.

Přespali jsme u milé babičky v prvorepublikovém pokojíčku a ráno jsme konečně vyrazili k vodě. Rioni byla krátce po rozvodnění, ale to jsme netušili. Námi používané průvodce kayakersguidebook a whitewater se shodovaly, že úsek do Ambrolauri je WW II, tak jsme jen pokrčili rameny, že nám to připomíná spíše ostřejší WW III a vyrazili jsme. Zvolili jsme formu puťáku, kdy jsme si všechny věci vezli s sebou. Naše Pálava byla zatížena dvěma loďáky o váze v součtu 35 kg, které jsme pečlivě přivázali, což se, jak se později ukázalo, velmi vyplatilo.

Po chvíli nás opustila nedůvěra ke skládacím pádlům (do letadla se běžné pádlo nevejde) a začali jsme si tekoucí vodu užívat. Až v jedné peřeji s ohromnými vlnami se nám loď stočila bokem. Jako správný háček jsem svému zadákovi hlásila, že jede úplně blbě: „Srovnej si tu loď, támhle potřebujeme najet rovně!“ Neschopnost mého kormidelníka se zdála až příliš velká, hlavní kohout i žumpu za ním jsme projeli bokem, div, že jsme to ustáli. Otočila jsem se, abych viděla, co tam vzadu dělá nebo spíše nedělá. Opravdu nic nedělal. Lavička zadáka byla prázdná a to zřejmě už nějakou dobu. Najít svého kormidelníka ale nebylo příliš těžké. V jedné ruce držel pádlo, druhou lano na zádi lodi, plaval a snažil se vyškrábat zpět. Korigovala jsem směr, než se mu to podařilo a spolu jsme pokračovali v plavbě.

Několik dalších peřejí jsme si užili. Většina vyžadovala obhlédnutí ze břehu, vlny s námi houpaly ale nikde nic významně nebezpečného. Až jsme nabrali příliš velké sebevědomí a jednu peřej jsme podcenili. Najeli jsme si zleva, protože vpravo z vody trčely veliké kameny, ale u nás se zase schovávaly těsně pod hladinou. Všimli jsme si jich příliš pozdě a ve snaze rychle uniknout jsme si loď stočili příliš bokem k proudu, který nás naplácl na kámen. Tam jsme uvízli. Tedy jen na pár vteřin, dokud jsme udrželi náklon, pak už jsme plavali. Naše loď dnem vzhůru nám byla po boku. Chytli jsme se jejích šňůr a zpočátku lapali po dechu z ledové vody. Když jsme se trochu zorientovali, zjistili jsme, že dostat se ke břehu není zdaleka tak snadné, jak se z lodi zdá. Řeka byla široká a proud svižný. Zvolili jsme pravý, v tu chvíli bližší břeh a začali k němu pomalu i s lodí plavat. Čím jsme se mu více blížili, tím více nás zpomalovaly bublající vracáky, až se nám konečně podařilo chytit kořenů stromů na břehu.

Blahopřáli jsme si, že jsme všechny věci přivázali, teď jsme jen otočili loď, naskočili do ní a přepluli na druhý břeh, kde jsme se utábořili. Pro jeden den jsme toho měli až dost. Ztráty byly tři láhve s pitnou vodou a jeden mobil, na oplátku jsme získali mnoho opatrnosti, které jsme se už nezbavili. Nechtělo se nám znovu plavat 300 m peřejemi místních ledových vod (neopreny se nevešly, ale příště jistě zařídíme, aby se někam zmáčkly, což všem vřele doporučujeme).

Dalšího dne voda o 30 cm klesla a stala se tak mnohem příjemnější na splutí. Řeka se navíc bohatě větvila, a když se nám peřej v jednom korytě nelíbila, nebyl problém si loď přenést o pár set metrů vedle na hezčí tok. V písku po opadlé vodě jsme potkali stopy medvěda, ale zřejmě se bál víc on nás než my jeho.

Plavbu jsme skončili nad místem, které se nám sice esteticky zamlouvalo, ale pro plavbu s nutnou sebezáchranou velmi nelíbilo. Jeho dominantou byl balvan uprostřed řeky obtékaný vodou, za nímž se voda točila ve vírech a dále proplétala sítí menších kamenů a větví. Tentokrát vedle neteklo únikové postranní koryto a poučeni z minulého dne jsme se rozhodli nic neriskovat. Utábořili jsme se u nedaleké zříceniny hradu Mindatshike. Kvůli hluboké řezné ráně na noze mého kormidelníka, která začínala pomalu ale jistě hnít, zde také skončila celá naše plavba po řece Rioni (ač úsek níže by měl být údajně ten nejhezčí). Vydali jsme se do Martvili dobrovolničit, abychom si odpočinuli, seznámili se s kulturou a obhlédli další dvě řeky Abashu a Tekhuri.

Amálka