Abasha

Řeka Abasha protéká kousek nad Martvili nádherným kaňonem, ale oblast je chráněna a nelze v ní plout. Místo dosáhlo stupně turistické atrakce, její prohlédnutí (ze břehu) je možné pouze za poplatek. My jsme vyplouvali na spodní straně kaňonu. Při nafukování lodě nás navštívila místní policie a zdůraznila nám, že se nesmíme vydat proti proudu, abychom chráněné území nenarušili. Řeka zde teče poměrně svižně WW1-2, ochotně jsme tedy souhlasili, že pojedeme dolů.

Abasha se klikatila mezi kopečky a skalkami, ale sklon se postupně zmírňoval. Kolem se pásli koně a krávy, mohli jsme tak poznat gruzijský venkov z jiného úhlu pohledu. Vody zde nebylo mnoho, po Rioni, kde jsme „bojovali o život“, jsme si zde užívali vyhlídkovou jízdu se sluncem odrážejícím se v průzračné vodě. Někde bylo třeba zabrat, ale místo válcům a nebezpečně podemletým skalám jsme se zde vyhýbali rozsáhlým mělčinám. Z adrenalinového zážitku se tak stala rekreační plavba. Na Abashu jsme se vrátili ještě jednou, voda po deštích stoupla o půl metru. Místo průzračného potůčku se zde valila hnědá, bahnitá řeka. Nasedli jsme, kde jsme dříve skončili, tedy cca 12 km pod kaňonem. Sklon zde byl už zcela minimální, ale díky záplavám se řeka neustále větvila a spojovala z desítek koryt, což pro nás bylo nové (Rioni se také větvila, ale zdaleka ne tolik). Břehy zmizely a voda protékala loukami, keři, místy dokonce kukuřičným polem.

I překážky byly neobvyklé. Kameny i mělčiny zmizely, zrádně ze začátku působily stékající se proudy vytvářející malé víry, ale rychle jsme si na ně zvykli. Jednou z vody vykukovala kravská hlava koupajícího se zvířete. Do poslední chvíle jsme ji považovali za kámen, vylekali jsme se vzájemně. Kráva vyskočila, rozvířila vodu a utekla. Nic takového ještě zřejmě neviděla, my také ne. Atrakcí jsme se stali i pro místní obyvatele, kteří nám mávali či zjišťovali, odkud jsme. Občas jsme jim mnoho nerozuměli, ale všichni se chovali přátelsky. 13 km jsme ujeli za necelé dvě hodiny.

Tuto říčku můžeme doporučit všem vodákům, kteří se začínají seznamovat s divokou vodou i těm, kteří si chtějí od skutečně divokých gruzijských řek odpočinout.

Tekhuri

Stejný den, kdy jsme po druhé splouvali Abashu, jsme se jeli podívat na řeku Tekhuri. Státní vodočet na stránkách meteo.gov.ge ukazoval 271 cm, tedy ideální ke splutí a podle našich příruček šlo o WW II, obtížnost pro nás. Realita byla ale úplně jiná. Řeka kalně hnědá se valila kaňonem, místo vracáků tvořila bublavé víry a duněla tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Ač neradi, museli jsme uznat, že to je nad naše síly. Obtížnost se více blížila WW IV+ než WW II. Odjeli jsme na přechod Kavkazu a vrátili se po necelých dvou týdnech.

Hladina údajně o 28 cm stoupla, reálně o cca 1,5 m klesla. Příčinou špatných hodnot bylo, že v Gruzii neměří stav vody denně a chybějící hodnoty nahrazují těmi z předchozích dnů. Za dva dny prudkých dešťů se však hladina hodně změní. Tentokrát již hodnoty odpovídaly, říčka vypadala sjízdně. Vypluli jsme od mostu pod vesnicí Betlemi a jeli poměrně klidný, ale nádherný úsek k horkým sirným pramenům. Jedná se o místní turistickou atrakci. Nad námi se tyčily skály, kolem kterých voda bublala, ale nebylo těžké se zrádným místům vyhnout. Užili jsme si tu další vyhlídkovou jízdu.

Za prameny řeka Tekhuri vtékala do kaňonu, koryto se zužovalo a více svažovalo, skály kolem se staly strmějšími. Úsek tím byl krásnější, ale o to náročnější. Často jsme stavěli v úzkém vracáku, abychom si mohli prohlédnout další část. Ze začátku nám to šlo skvěle, projížděli jsme obří vlny, vylévali vodu kyblíčkem a jásali nad nádhernou krajinou.

Pak se ale stalo, co se stát muselo. Většina vody s celou proudnicí natékala pod skálu, místo před námi pro nás bylo nesjízdné. Zručný kajakář by se skále hravě vyhnul, ale naše přetížená pálava by zahučela rovnou pod ni. Kolem strmé skály, proti proudu to nejde, tak co dál? Nezbývalo, než loď vyfouknout a přenést o 100m dále po řece. Cesta se skládala z lezecké části UIAA 3 nahoru, prodírání trním a zase po skále dolů. To jsme absolvovali 4x tam a zpět, abychom vše přenosili. Celý proces zabral přes 2 hodiny.

Vždy jsem snila o spojení vodáctví s lezením, zde se mi toho jistým zvráceným způsobem dostalo. (Nutno dodat, že Tekhuri měla stále lehký nadstav-cca 300 cm, za běžného stavu by úsek neměl činit potíže ani pálavě) Veškerá námaha stála za to, poslední část byla nejhezčí ze všech zatím plutých. Mírný proud či peřejky, kaňon s jeskyněmi z části zalitý odpoledním sluncem byl dokonalým uzavřením naší vodácké akce.

Amálka